|
Příspěvky do
knížky Pošli_to_dál Literární
noviny o_poselství Pošli
to dál |
Věra Ludíková U
S L Y
Š E T
D U Š I básně a texty Leží přede mnou bílý
list papíru a hledám slova, kterými bych se vám představila. To nejzávažnější
je v metaforách básní, které píšu od mládí. Už tenkrát je posluchači mohli
slyšet ve Viole nebo si je přečíst v časopisech. Když se otevřely nové
možnosti publikovat a vydávat knížky bez povolení a cenzury, rozhodla jsem se
vydat postupně sbírky VÁHY, ONI NETUŠÍ a sbírku USLYŠET DUŠI sama. Moje básně
zaujaly paní profesorku Liu XING-CAN a překládá je do čínštiny. Často
dostávám otázku: Proč píšešte? Asi proto, že člověk si sám pro sebe leccos
důležitého srovnává a formuluje. Ptá se například, proč jsou lidé
nepoučitelní a proč znovu a znovu nechávají hořet požáry nenávisti a válek.
Rozpoznat jejich zárodky a předejít konfliktům, povzbuzovat v naději a lásce
- to by bylo krásné poslání básníků. A přitom na sebe je člověk sám někdy
krátký. Myslím si, že je správné rozdělit se o svůj pohled s vnímavým
čtenářem. Večer se moje okno zháší jako poslední. Dávno už děti usnuly při
pohádce, i potom, když se jedničky z písanek přestěhovaly do vysvědčení
dospělosti. Slova se vynořila z tajných skrýší, z hlubin i z modrých výšek,
aby pojmenovala to, co tolik trápí a přináší jedinečné štěstí. Věra Ludíková * * * Choďte
dnes kolem mne po špičkách Vystoupím ze
sebe po špičkách, nohama
procházím po hřebíncích břidlice. Vystoupím ze
sebe po špičkách, nohama
překročím štítové kolmice. Vystoupím ze
sebe po špičkách, slyšíš mne?
Prosím, volám do nebe a vhazuji
telefonní mince. Polož, Pane,
své ruce na hřebínky střech, ohýbej kolmice
do čtvrtých rozměrů, rozhýbej do
hudby magnety země. PRAVÍM VÁM:
MĚJTE SE RÁDI * * * Popelnice Růst
nezahlédneš, a přitom
každoročně plody dozrávají. Růst lidství
chceš pochopit ze střepů,
které odpadly příběhu života k nepotřebě a vyhodily se
za chýše za ves. Tenkrát měli
lidé snahu zdobit hlínu, zbraně, jistě krášlili
i sebe. Jak jsme dnes
proti nim daleko, co věděli o
světě ti ubožáci, otroci bohů,
hladu i věštců. Což kdyby někdo
posoudil obsahy popelnic, který stupeň
úpadku kultury by nám přisoudil, na co by usoudil
ze starých škrpálů, plechovic, holých střepů
bez ozdob, hadrů a plísně chleba? Budoucím již
důkaz nepodá karbonová
metoda o mrtvých z
hromadných hrobů. Dým vražděných
v plynových komorách dávno již vzalo
povětří. Růst nezahlédneš, plody lidství
dozrávají pomalu. * * * Oni
netuší Když je ti do
pláče upřímně a smutek cítíš
opravdově, je světu jedno,
zda posloucháš Mozarta nebo
Beethovena. Za slzou vidí
hysterii a té předpíší
studenou vodu. Když je mi do
pláče upřímně a lítost cítím
opravdově, opakuji si pro
sebe přirovnání: Když hvězda
rodí se, anebo zaniká, pro ni to
znamená var i pád v úžasných
tlacích a teplotách. A lidem jeví se
po dlouhém zkoumání jen jako
záblesk. * * * Obraz
Salvadora Daliho Objímám
obinadlem svět, prostupuji lidi
prostoduchostí. Jsem krajkoví
krajty, logika
pštrosího pera. Provázím
provazy popravišť, ráda visím ve vzduchu a děsím. Vzbuzuji
potlačovaný protitlak, bědujícím bídu
přiděluji, odpírám obranu
a podpírám odpor. Jsem hrozná
hrůza, hrůza všech hrůz, opium makových
hlav.
"Výstraha před občanskou válkou" * * * Na
tichou poštu Stvořivé
ruce posely dukátky zem, usedly na zlaté
terčíky v splývavých sukních, na živůtky,
hmatníčky violy, na jejich struny
vzpomenout hrát... Až si jak opona
rozhrneš šat, povzdechnou korunky
na hlavách hořkosladce. Vyčešeš peřeje
umyté heřmánkově do uzlů
gordických - Úzkost buší jak
tympánová symfonie Zabořit čelo do
droboučkých heřmánků! Až roztok je
přesycen, zrodí se krystal
- POŠLI TO DÁL! * * * Má duše má masku společnici tvář. Tam bydlí, gelové cihly stavěli česáči jablek zakázaných. Ve velikém potkávání nás i naše předky ladilo k rezonanci rozchvění Blíženců, sloupoví Notre-Damské katedrály. * Kachličky na podlaze šachovnice hlavolamné, víme - tam je cíl a jdeme jinam a vedle. * Pochybnosti chybující - předešli vás válečníci, beranidla, mozky beraní. * Důvěru k vám máme jako k sloupům ze soli, jak otevřete ústa, mokrá lež kus udrolí. * Podrobili rýhu sloupní, tesanou pro cizí bohy. Přemístili desku čelní pro jiné dějství hry: "Divide et impera!" Prokletí dodnes nabobtnává. * Rozdrobili zikkurat na dlouhověké cihly. Klonivý koniklec rozzvonil zmrtvýchvstání. * Strach sedí na duši jak švestka na koláči, ucpaná ústa polknou i pecky. * Chceš hned teď rozpoznat nesmírnost vesmíru - můžeš ho vytušit z hrstičky země. Oči by nestačily, nohy by nesloužily. * Země je Bohem otevřená dlaň, po žilkách osudu chodíme pěšky. * Do středu země je odevšud stejně blízko, dál je však k tvému než k mému Bohu. * Když kreslíš linky přímo rovně, život je jinam zklikatí. Dávám ti stálost, kterou máš ve mně, a klíč k duši, jen chtěj ho neztratit. * Tužkou ma bílém pergamenu proměním své jméno ve jméno Tvoje Až otočím klíčem ve dveřích k neznámému, budu si pro Tebe dobré přát - Tužkou na bílém pergamenu proměníš své jméno ve jméno moje Až otočím klíčem na cestě k neznámému, budu Tě chránit, čeho se bát - * Předepsán kružnicí v úžasu rozpoznáš výchozí bod. * Pro výstrahu vpletený do soukolí štěsteny bývá suverén. * Když bude se ti zdát, že do výčtu tvých ztrát patří trsy orchidejí, nevěř pomluvám. * Celý den mít jen pro sebe, když bubínky flétnami znějí. Nemuset dívat se pod nebe, na čípak účet dnes lají. * Ouškem jehly účelnosti prochází režná nit. Proč nepřidat víc barevnosti - * Směrován kolmicí neskláněj hlavu, neklop oči, cit nechej zachován. * Moře se rozšumělo před pískem pláže let. Bílá loď po něm pluje jak mráček na modrém nebi laskavá fantazie. * Čímpak chceš zastavit rozběhlý sluneční krok. Zvláčnělé ruce jsou labutí stínohry, poletuchy bílá chmýří po zlatu odkvetlých podbělů. * Amok a Amor v sousedské blízkosti abecedy jsou podoby šílenství ničení a lásky. Amor a Amok ve druhé měnlivě přerůstá, lhostejnost je lhostejnost. * Noci jako černá káva, černá silná na pohled, noci černá bezkonečnost se stopkami vzpomínek... * Dívka je sluncem prostoupená krajina líbaná na ústa zamčená pečetí. Oči tápou po úchvatném, po nejhezčím, po podstatném... * Černý beze s bílou kšticí, slunci nastavíš svou touhu. Tajemný Hamlete v sametu oděný za sedmou pečetí nalézáš ještě... * Zahřívám vosk hromniční svíce v napjatých rukou lučištníka, ze svého tepla kus zkouším dát - z
hořící aby nezbyl knotek ohořalý, zítra už bezmocný podpírat. * Učím se naslouchat domluvám javorů, snažím se pokročit do kořínků básně. Tebe samého snažím se pochopit. Snažím se nezranit. * Říjen je plamenem třiceti jeřabin, třiceti výkřiky na jabloni. Slívy jsou slzami nahé větve ženy. Zlaté plíšky nezakryjí prázdné dvorky. * Noci jako černá káva, černá silná napohled, noci probdělá, znáš chodbičky nouzové? * Má sloupoví křídlonosná - mé vzhůrutočné stupně červotočné - Tříštivě rozbita je křišťálová koule. V světlicích krouživých jisker vyslovíš PROČ právě se ocitáš bez pomoci. * Pro moji křišťálovou kouli slepenou ze střípků, sbíraných zbytečků, co vrylo se do prstů do celku nenávratně chybí. Jiný je svět pod nebem jiným. * Duše zná slova, která tam i zpátky oscilují vysoko kdesi nad zemí. Ti, kteří jednou uslyší je, úžasem nejspíš oněmí. * Schováváš zával lidské něhy do mlhy bílé, přízračné, do nechtění uslyšet duši slovy dřív, než rty nevratně zpopelní. * Země je Bohem otevřená dlaň, po krajích postupná propadliště. Každý sám světlonoš po žilkách osudu poběžíme. * Odmetám ti smítka z cesty, padají mi do očí. Nediv se, když nečekáš to, na chvíli se odmlčím. * Když tolik chce se ti zabušit na dveře naproti, svěř oheň studni. Hladina zalomí tlačítka se jmény, do kterých dlaněmi chtěl ses opřít. Nezvedej tepané klepadlo naproti. Srdce jen pro tebe tepavé prošlo by neslyšně okolo tebe. * Jen letmo otevíráš obálku. Jsi neschopen číst, když odkládáš list tikotem duše naplněný. * Kolik váží černá kapka, černá perla z sňůrky spadlá, černá tuš na bělásčích křídlech láskyplně vykreslená - * Zdá se ti, že duše perlí zmrzlé slzy z křišťálu. To jen stříbrňáky do stromů rozvěsil déšť. * Jak motýli v duši se kmitají blanité barvité myšlenky. Hostitel zaplašil běláska, hodovník by ho neuviděl. * Léto nakročené do podzimu neptá se po smyslu zrání, když k úplnosti tvary doplňuje. Podzim jak z radosti vybarvený dokončí svoje dílo, granátky jablek rozkutálí. * Listopad vykroužil třicet pět chry- zantém, třicet pět odstínů odpočítal. Zelené nátěry dávno jsou setřeny utěrkou mlhových rán. Spadlým listím chodí s námi krása jako čas, majitel nás samotných. * Nad plaňkami se mlhy plouží, jak rozmývané bílé akvarely, až rýsují se jenom obrysy. Dál proužky smrků stojí v zástupu, až hora do daleka sebe hlásí jindy k výstupu. * Lampáři znají svit večernic. Do mládí listovat tak ženy učí, aby tajemné, ze rtů lepené z pokladnic jiný jim nečetl přes rameno. * Zvonečky s leskem svíc z tenkého stříbra rozvěsí do zelených jehlic posvátný večer... * Žena je tajemství ze rtů pečetěné. Až s láskou je otevřeš, nalezneš pozvánku k usmíření. * Jako když duše načechrává peříčka, je běžnost stužkou krásy ovázaná, když padá sníh. * Štětec je pero básníkovo, obrazy oba malují. Kam jeden slova nasměruje, druhý je okrem dobarví. Život je kreslíř náruživý, s racky si zemi obhlíží. Kdo tužkou píše do neznáma, pozemskou modří zbeztížní. * Duha pláče, kapká déšť, jak rtuťová kapka skáče. Odhrnuj plátek po plátku, rozlep přilípnutou obálku. * Běžím po rozpálených kamenech, palčivá slova nevzpomínám, zvláště když na knoflíčky zapínáš přede mnou svoji duši. Běžím po rozpálených kamenech, palčivá slova se do duše vpalují. * Má duše je ustaraná, jako by hodně věděla, zpod třmenů koně nájezdníka kdysi už rukama lomila. Slovutvorné alchymii v jakékoliv harmonii by stejně nechtěl rozumět. * Duše si šeptá pro sebe, po formulkách řeči se neptá. Slzy jak míčky odkutálí, až se jí někdo, s kým chce být, proč trápí se, zeptá. * Duše si naříká potichu, protože sama dobře ví, že hlukem nezaoblí ostrost hran. * * * Rút Dlouho jsem se
připravovala na dnešní večer, který prodloužím i hodně přes půlnoc, abych
zaznamenala dávný vzkaz. Jen ještě dnešní večer mu chci věnovat, déle totiž
nemohu odkládat své povinnosti. Tato chvíle patří tobě, dívko Rút. Pokusím se
soustředit se úplně na tebe, abych si tě vybavila a našla slova, jak tě
přiblížit, abys byla víc než nečitelnou čárkou zapsanou na stěně obětí. Můj
Pane, prosím, jestli si přeješ, abych popsala příběh dívky Rút, dej mi k tomu
sílu právě dnes, ve svátek zemřelých. Už dlouho jsem se snažila pochopit
velikou zradu, které se na tobě dopustil nejbližší člověk. Dlouho jsem na
tebe musela myslet, dívko Rút, přestože jsi zemřela dřív, než jsem se já
narodila, protože okamžitá rozhodnutí, i promyšlená, byla pro tebe dramaticky
osudná. Tvoje oči se mi budou vybavovat a pronásledovat mě, dokud nenapíšu
alespoň zkratkou tvůj nedokončený příběh, protože jsem dostala do ruky pero,
odvahu a vůli právě dostávám. Asi to nebyla náhoda, že jsem uviděla na
fotografii tvoje hluboké černé oči v hladké snědé pleti, které mě jako by
vyzvaly, abych ji neodložila jen tak, ale porozuměla v nich zvláštnímu
smutku. V krabičce byla urovnána jejich tajemství. Víčko sňaté poodkrylo
řádky zdobných písmen, žádné zoufalství. Nepročítej, nelistuj v ní, který byl
ten naposledy. Jistě netušila, ani by tomu nevěřila, že už se nesetká se svým
snoubencem, když si ukládala nevěstinu výbavu u jeho rodičů, než se stanou
mužem a ženou, jak si slíbili. Bílé misky ukončené linkou rudé ořízky si
společně vybírali jako předem spočítané, krkolomné, stahující zlé zprávy,
varující. Rút jsem neznala, viděla jsem jen několik jejích portrétů a slyšela
vyprávět příběh, jehož konec nikdo nezná, vím jen, že se nevrátila domů jako
tolik jiných, kteří museli nosit hvězdu Davidovu. Černé oči z podobizny
vypovídají o nenaplněné lásce mladé jabloně, která planě roste v zahradě, a
přestože nastavuje své ruce slunci, neuzrají na nich ani malá jablíčka a připadá
si jako planá hruška v poli, přestože žila v přepyšnosti hedvábných punčoch a
sametových límců. Vodívali se do sebe zavěšeni a drželi se za ruce jako
seriózní dvojice s kožešinovými límci. Zeširoka zdaleka žalůvky slov koho
mají o pomoc prosit, vzpomínala Rút, kde udělala chybu. Kdyby si právě teď
rozrazila hlavu o zeď, nevrátí zpátky nic. Slečna Rút pocházela z vážené
rodiny, na které ale ležel stín, protože maminka byla židovka. Nebyla úplně
zdravá. Rút ji měla velmi ráda, měla velkou starost, kam ji posílají s
ostatními pryč jakýmsi transportem. Jako by tušila, že matka odjíždí do míst,
odkud se vytratily lidské duše žalářníků, chtěla s ní ještě chvíli zůstat,
ještě jí něco povědět, aby na cestě do neznáma nebyla tak sama. Ale než se
nadála, cesta končila branou a ostnatým drátem. Krkolomné, hrdlo stahující
jsou zlé zprávy, varující. Představuji si ji v uzamčeném vagóně zvenčí, o
svém osudu však rozhodla už dřív tím, že překročila jeho práh. A tam, na
místě určení, nemohla uvěřit, že ji, Rút, dceru ze smíšeného manželství,
protože tatínek nebyl žid, ale křesťan, mohlo postihnout to, co postihovalo
právoplatné židy. Ona přece bude mít, vlastně měla už brzy mít manžela
křesťana a je připravena s ním žít podle zákonů jeho víry, jak jinak - u nich
doma ani nevisela schránka se svatým písmem nad prahem dveří. Bez svatých
slov byly prstýnky a drahé kamínky předků uschovány v zemi. Tato cesta se jí
zdála být zlým snem, měla by se však z něho brzy probudit. O pár dnů dřív
kdyby byla nevěstou... Jen oblaka nic netušící, co se kde právě odehrává, se
jí zdála být zlověstná jako divocí koně a letící supi zároveň. Oblaka nic
netušící, rudá oblaka se zdála být jiným očím jen jako červánky, jako růž na
rtech, krásu slibující i zítra. Zdál se mi sen, že rudé valouny až po lýtka
jako vejce tyranosauří se pletla pod nohy, pálila až pod víčka. Zdál se mi
tento sen a nevěděla jsem, jak si ho mám vyložit. A pak se mi vybavily oči
mladé dívky Rút a všechno, co jsem o ní slyšela, v orámovaném obraze hrůz,
které obcházely jako obludná strašidla koncentrační Evropou. Jen kousek,
jednu stanici, než dál mi předáš světlici, pojedu s tebou, vzpomínej, co
všechno jsi mi neřekla dřív, maminko. Matka však přesvědčuje dceru, ať už se
vrátí, ať do vlaku s ní nenastupuje. Rozvzpomněla se na slova, kterými byla
přesvědčována biblická Rút k návratu ke svým rodičům, stejně však zbytečně.
Než stačili jste svoji být, začal se on bát. Utíkej, běž za ním, pospěš si,
běž za svým hochem, nedoprovázej mě dál, utíkej, zapomeň na hrdost, říká
matka dceři, kterou velmi miluje a bojí se o ni víc, než o sebe. Ale vrátit
se už nebylo kam. Dávná biblická Rút nepadá do propastné prázdnoty, i když
neuposlechne svoji tchyni, neodpoutá se od ní a ke svým rodičům se nevrátí.
Ukolébána biblickým příběhem matka věří, že i její Rút dostane se z tygřích
spárů, i když bez ní, protože dcera je jen po matce způlky židovkou a svatbou
může křesťan toto prokletí (nebo čest) smazat, zrušit jako opačné matematické
znaménko. Ale brána do tábora je víc než propast, je jako věčné mlčení, když
je mlčením mezi partnery. Rút ví o zázračné moci svatebního obřadu s
křesťanským manželem a s velikou nadějí usiluje předat snoubenci vzkaz, že na
něho čeká, čeká, stále naléhavěji čeká. Ani na chvíli nepochybuje, že on si
bude vědět rady a samozřejmě pro ni přijde. Znali se dlouho, už před válkou,
když červené tramvaje cinkaly jako zvonkohry z Lorety, z ráje, nebo to byly
černé umíráčky? V ulicích, které ještě nebyly tak ztemnělé, zažíhali lampáři
světlohry, k ránu je pozhášeli pro milence, kteří držíce se za ruce z večera
do rána se po nich provázeli. Teď je tma, v rozích hlídky věží, kopřivy
nevpustí nic ani tam, ani zpátky. Průsmykem vzpomínání doběhli až sem, na
stropní skvrny, které jsou vidět z horní pryčny, závodní koně a běží závod o život.
TY SE NA MNE NAČEKÁŠ. Myslela jsem často na dívku Rút, která se dostala
omylem, tak jako i ostatní za dráty pevností. Čekání je bezkonečné. Matka má
už prázdné ruce, z větví listy opadaly. Slabé ruce dívka má, jimiž se teď
bránívá. Dětem ruce nevyrostly, v tvářích jsou jen veliké udivené oči.
Přemýšlela jsem o Rút a napsala jsem báseň o dívce toho jména. Ale pro ni to
byl jen náznak, i když pravděpodobný, jejího prožitku a dál mě s naléhavostí
velmi ukřivděné duše seznamovala s podrobnostmi, které by ráda dala někomu
vytušit, i když ve skutečnosti jsem se nikdy o ní nedozvěděla víc, než tehdy
dávno, když jednou chtěl o ní vypravěč jejího příběhu hovořit. Již zemřel,
ale on Rút znal a bylo zřejmé, že mu její osud nebyl lhostejný, že by ji
nikdy neopustil, kdyby byl jejím snoubencem. Chtěl se s ní i oženit, aby ji
zachránil, snoubenec to však nepřipustil. Do malé plošky, do jednoho otočení
přesýpacích hodin musela Rút vložit sebe celou, na minutu, na kterou se
uviděla se svým hochem, se tolik připravovala. Utvrzovala se ve víře a
zapuzovala pochyby, když si vzpomínala, jak průvodčí štípal bílé lístky jako
ouška malých parádnic, usmál se na ně a pak dal pokyn k jízdě dál, jak drželi
se kožených poutek a v jejich rytmu se pohupoval třpyt zásnubních prstýnků,
nebo to byly smyčky odsouzenců? Jak potom skříply brzdy, režné proutí
zachytilo střevíček děvčátka, a on na to řekl, my bychom své dítě lépe
chránili. Jak má se usmlouvat s budoucností letní výprodej - Znali se už
dlouho, už z tanečních hodin, upraveně, uhlazeně, tak jak to má být. Kdyby
nepřišla tato válečná zkouška, byl by z nich příkladný pár. Všichni se
domnívali, že ti dva k sobě patří. Jak mohla Rút svým vřelejším srdcem tušit,
že ne tak úplně, že životní zkoušku pro ni partner nepodstoupí? Poslušnost je
vláčná, cupitavá jako lesklé kimono gejši. Rút měla až závrati, když její oči
čekaly v hloubce tmy na signál lásky jako z dálné ciziny, kdy on jí ho pošle.
Modrá čekanka čeká slova vážná, uvážlivá a věří, že se vysvětlí omyl, že ji
odtud určitě odvedou. Přišel, a už se měl k odchodu. Slova nastavivá, jen
nevěřícně se dívala zpátky na všechny roky, kdy se spolu znali, na všechny
roky, které očekávali a těšili se na ně, ze všeho že je nic? Zlatosvity z
pouště opustily Rút. Za plotem rostou plané růže jen černošedé. TY SE MĚ UŽ
NEDOČKÁŠ. Poznání omráčilo Rút, když utíkaly dny a týdny, že její milý sice
mohl, ale neudělal nic, ani se nepokusil podat jí ruku k překročení mostu z
dračí hory, ale nebylo v jejích silách uvědomit si dosah lhostejných slov, jistě
propočtených, k ničemu nezavazujících slov a do konce života nemohla uvěřit,
přestože to už podvědomě připouštěla, že z její lásky zbylo méně, než je síla
vánku, než váží hrstka popela, než je prachu na starých listinách, když
říkala si TY SE RADŠI NEDOČKÁŠ s hořkým údivem. A pak, když opravdu pocítila,
že se nestane už nic, co by ji vysvobodilo z uzavřené komory zvenčí, že už se
dusí, pak se její duše naposledy rozhlédla po ostatních, možná stála právě
vedle matky, kterou stejně neochránila, a pocítila takový trpký, takový
hluboce trpký okamžik poznání zrady toho, za kterého se stále modlila, že
před takovou zradou není možné ustupovat, že není možné nevarovat druhé.
Žádná kariéra nemůže být tak vysoká, aby jí byla dána přednost před životem
člověka. Žádná kariéra by už neměla přinést štěstí, když překračuje přes
mrtvého člověka. A jestliže ano, pak bez řádu je vesmír a peklem vzhůru je
náš svět. Pane náš, Bože, prosím po druhé už toto nedopusť. Prosím, ať
prohlédne si někdo oči z poslední momentky, která smazala další roky, komu
nezůstane lhostejná něčí zmýlená a popíše příběh pro druhé. Ať přihlásí se
ten, kdo nosí prstýnky Rút, ať na rukou ho pálí od ní zlato a on se velmi
zastydí, komu by je však měl vrátit? Z mnohých drahokamů se vydláždila
náměstí a na nich vztyčovali pranýře a popraviště, protože závist je jako
vzteklý pes a vyje, zle vyje. Nemají důstojenství ruce, které dívce všechno
vzaly, vzaly jí život. Jak harémové tanečnice se budou lísat k milému jiné
ženy. Dívko Rút, snědá krásná Rút, mohu pro tebe, pro tvůj klid udělat víc,
než pro jiné naznačit, jak si s tebou osud pohrál, jako když z balvánků až po
lýtka, černých vajec tyranosauřích, aniž tušíme, kde se tady vzala, jsou
najednou zárodky černé současnosti. Půjčila jsem ti svoji tužku dala ti svůj
čas, abys mohla napsat vzkaz, když jsi mě tak naléhavě navštěvovala v mých
představách, dávno zemřelá Rút. A tužka napsala: nesuďte ho, moc se bál. Co
jiného ale může vzejít z jeho nové lásky než pepř a sůl sypaná mi do očí,
když se mnou už nepočítá, moje lístky jednou odloží pryč, od sebe dál, ale s
mými talířky a šálky, které pro nás jsme si vybírali, s těmi ano, ale už bez
mne, bez Rút. Taková láska na probořivých základech postavená nebude dobrá,
nebude to dobrý dům. Přede mnou už neobstál. Špatné svědomí se bude dostávat
ke slovu a dokazovat svoji převahu, nad kým asi, komu ublíží... Zeširoka,
zdaleka žalůvky slov o pomoc prosí, Boha prosí, ruce vzpínají vzhůru, on si
už vybral jinou nevěstu, nezůstane sám, a ta si bude přát, abych se už
nevrátila a bude se tak modlit. Kdyby mi někdo podal vodu, půjde dcera té
druhé soudci žalovat. K čemu být jen připravenou nevěstou... Tento tak
tragický příběh zůstal jen tak zaznamenán, že písmomalíř zapsal jméno na
stěnu známých obětí. Rút "Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu." Kniha Rút Na bodu zlomu krajnici vidět dopad rozhodnutí - Ty se na mne načekáš... Hádci smrti klikatí cestu živých klikatí. Časovou smyčkou zachytit bod rozhodnutí - Ty se mě už nedočkáš. Ty mě ani nečekáš - Proč se radši nedočkáš - Kamkoli půjdeš, už nepůjdu, kdekoli zůstaneš, už nezůstanu. Navštívím tě ve vzpomínání. * K obzoru tíhne zeleň uklidnivá, zdánlivě daleko z hory dýmá. Šepoty kráterné uspaly strach, až země jako skalpelem otevřená vychrlí kamení a lávu. Bez varování, když šepotem výstraha nestačila, setkají se v objetí strážci s hlasy obětí. * Spočítej kapky deště z mraků, jak květní lístky opadlé, odečti lidské touhy nesplněné, i tak zbývají moře bezedná. Spočítej všechny lístky stromů, jak kapky deště spadané, odečti lidské cíle vyplněné, i tak zbývají moře bezedná. * Báseň postav nad zemí, abys nad zemí mohř žít. Každý den dýchnout na zesláblé pero, aby se rozpomnělo. * Duše zná slova, která tam i zpátky oscilují, za nimi je jen křehké zázemí. Těm, kteří jednou uslyší je, se něhou v srdci odmění. * Až nalezneš barvu, až vyhledáš slova pro všechno a nic, přineseš si víc. Snůškou nasytnic je odcizit tě ještě víc. Neodneseš si nic. * V krabičce jsou urovnána jejich tajemství, víčko sňaté poodkrylo lístky zdobných písmen, žádné zoufalství. Nepročítej, nelistuj v ní, který byl ten poslední. * Od půlnoci k půlnoci cítíš čas jak zuby vlčí. Špatný sen kdyby se jen zdál - Památník nápisů z čekaných vteřin naději do spirály stáčí, do nadčasových pevností slov, jimž věřit nepřestaň. * Pod kůží máš ostřínek, v duši s háčkem jehýlek. Zaoblil by třpytnou perlu v moři kaštanových svícnů, v perlorodkách azalkových. Přejdi most přes Vltavu, labutě je vyloví. * Být u toho, když se duše tkají, vybírají bílou peřinku s kraječkou modřenců a sakur. Být u toho, když se roky tkají, probírají lístky dnů, které zlatem zapsat v kalendáři. * Vyprávěj ji od konce, že ťuká usměvavě na okno jak duha, třpytka po bouřce, po mrazu jeho slov, která rychle pozapomeň. Dovyprávěj do konce od místa ledů uvolněných, jak těší tě mít milence dnů nekončících, vyplněných. * Krev všechna míří do hlavy, že nesdílíš mé starosti. Proč dala jsem Ti duši celou, klíč k celé svojí bytosti. Krev těžká míří do hlavy, že jinde plýtváš radostí... * Potřetí obcházím zamlženou horu zeleným houštím bez výhledu a ptám se, v jakém jsme osudovém kraji. Přesvědčte mámy, že rozeznáte trvalé příboje o skály dnů, že je obejdete, nebo že umíte létat. * Domov, tažných ptáků zimoviště, přivede tě na chvíli k nám zpátky. Chci tolik pěkného ti povědět, korálky slov však zachycuješ jen tak v chůzi. * Oblázky vodou oblené nespočítáš. Do očí den po dni vjemy plavené jsou sčítané vlna za vlnou, až uvolní slzy z veliké radosti, která hladké moře láskou zčeřila a přitom do srdce už mířil kámen. * Vesmír se uložil stopami prvků do tebe samého, do tvých dlaní, časové stopky právě spustil. Ne já, On zůstane zachován, jako by motýli do olší vzlétli uvidět odlesky slunce napořád. * Země je jeden velký počítač, řízený boží vůlí. Zatím jen předškolní zápis člověka už ho tak oslepil, když uvěřil, že v lidských rukou řízení sídlí. * * * Jarní Až nahoru dívám
se, do průzračné modři, do výsostných
krajů nebeských pozdravení, kam vrátil se
skřivan, sám nenápadný. Jemu se zdám být
jen smítkem na koberci, čímsi na hnědé
zemi v jívách a ve vrbovém proutí, já, člověk s
duší, s vírou v lidské probouzení. * * * Podzim Zlato se
rozběhlo do strání nahoru, světelné tóny
rozchvěly lístky jilmů. Myslíš si:
břízky se cetkami pyšní. Po cestě odjinud
jdeš nejspíš nikam, odnikud jinam
spěcháš a zvenčí nevidíš, že hrsti zlaťáků
rozhazuje stromové tržiště. Až lístky z
perleti odepne olše, barevné poklady
na zemi ukryje mlha. Čekáš až na
jaro, zbytečně teď marníš čas. * * * Už
pozítří Stříbrňák měsíc
se rozprostřel na otočných
listech žaluzií. Zaplaš temnou
noc, poodhrň ztužené
látkové pruhy. Paprsky rozsvítí
dvouramenný svícen něžností
předvčerejších, milý hlas už
pozítří pozdraví tě. * Zaplaš uschlou
noc rosou slunečných
svítání, něžností čekanou
někdy příště. Zadlouho až nůžky času zastřihnou
hladkou krásu. * Okno duši
otevři, ať podívá se
přes rameno, jak o ní druzí
pomýšlí. Okno duším
otevři, ať ukážeš jim
přes rameno, jak tvoje o nich
přemýšlí. * Z okapu přitéká napršelá
dešťová voda. Zachyť ji, ponoř
do ní ruce po loket, prsty vychutnej
její měkkost jako léčivá slova,
která by tak potřebovala mladá ustaraná
tvář. Zítra zachytneš
měkké dešťové balzámy, pojidla pro
vztahy pevné jak hedvábné lanoví, které změkčuje
čistá voda, sdílený cit. * Duše si poměřuje
ve zkumavce zem. Tu zem, která
duši přidržuje na provázku. Jako bys sám
sobě byl porotcem. * * * * MÁ DUŠE MÁ MASKU SPOLEČNICI TVÁŘ Řetězec nikde neztratil pokračování, žádný jeho článek
nebyl přetržen, nikdo
z našich přímých
předků nezůstal sám
bezdětný, protože geny předaly až
ke mně a k tobě svoji
informaci a my jsme ji
předali dál, našim dětem.
Buněčné cihly vystavěly komory a
předsíně srdcí, aby dál tepala živoucí krev. Osudová přitažlivost vedla muže a ženu k ochutnání jablka
ze stromu poznání, a proto je vyvrhla z blaženosti ráje. Byli vhozeni přímo do vody - teď plavejte sami na planetě Zemi. Starali se společně o děti, věděli, že k sobě patří, i když to někdy byla
milosrdná lež. Z lásky jsou vytesány
chrámové sloupy a na nich staví své klenby sám život. Nejprve byli muž a
žena k sobě neskonale
přitahováni a schopni velkého citu, chránili lásku, kterou objevili, a život, který sami dali. Do
stáří žijí spolu
někteří jako Blíženci. Připravenou tvář zabydluje duše. I kdyby se rozešli, nenajdeš důvod, proč nemít naději, proč si brát život.
Má duše
má masku společnici tvář.
tam bydlí, gelové cihly
stavěli česáči jablek zakázaných.
Ve velikém potkávání nás i naše předky ladilo k rezonanci rozchvění
Blíženců,
sloupoví Notre-Damské katedrály. (Ze sbírky Váhy) * * * CHOĎTE DNES KOLEM MNE PO ŠPIČKÁCH Postávám na zemi a dívám se do modři, do nebe. Světlo nahoře nadlehčuje
moji duši, mne, takže se nezdá nic nemožným, ani prosba k Tobě,
Pane. Když se zálibně díváš na
modrý oblázek, naši Zem, dívej se hloub, až uvidíš
zelená údolí, pěnu mořských vln, bělost ledovců a kousků
křídy v rukách učitelů, znovu opakované usilování. Můj Bože,
prosím Tě, chraň moje nejbližší. Pověz nám, jak všichni se můžeme uchránit před vyprahlou pouští, před sírou slov,
před sebou samými... Dívám se ke hvězdám. Stříbrné sítě zachycují otázky po
smyslu návratů, které Ty a duše dávno znají. Dáváš mi milost
psát poezii. Jestli mi dopřeješ zapsat
tvůj vzkaz, seřadím slova tak, aby
ten, kdo je vezme do rukou,
věděl, že nebyl dán větší Tvůj dar než stálice láska. Rozpoznej lásku, poznej ji včas. Zatím se pokouším
jen z lidských
sil vidět Tvé světlo, zaplašit stín. Choďte dnes kolem mne
po špičkách
Vystoupím ze sebe po špičkách,
nohama procházím po hřebíncích břidlice.
Vystoupím ze sebe po špičkách,
nohama překročím štítové kolmice.
Vystoupím ze sebe po špičkách,
slyšíš mne? Prosím, volám do nebe
a vhazuji telefonní mince.
Polož, Pane, své ruce na hřebínky střech,
ohýbej kolmice do čtvrtých rozměrů,
rozhýbej do hudby magnety země. PRAVÍM VÁM: MĚJTE SE RÁDI (Ze sbírky Váhy) * * * VÁHY Oblohu právě teď
zjasňuje svítání. Na cestu dolů, která se
klikatí mezi smrky a kapradím,
svítí poslední noční hvězda. Z křovin uslyšíš ptačí probouzení. Je ráno, brzy se rozloučíme. Na tržišti slov hledají kameji, když hovoří
spolu ti, kteří se navrací z večírku na kopci. Na chvíli budou ještě spolu. Štíhlé dívky se
proměnily ve zkušené
ženy, které si pro dnešní večer
oblékly zlaté náramky.
Vlasy chlapců, teď
šedivé, patří úspěšným mužům. Jak
všichni sebe v sobě nesem, je až s podivem. Někteří zase nepřijeli. Zvečera vypluly
z přístavu loďky zapomenutého smíchu, celý večer a celou
noc byli rozjařeni. Sotva pár slov prohodíš s těmi, s kterými se
vídáš nejraději, tak letí čas, který
se s jiným tak vleče... Teď jdou se svým učitelem, ostatní už odešli dřív
domů jako pokaždé, když se po letech
nakrátko setkávali. Napiš a
zavolej, pak už
se rozloučíme. Lodičky dřívějšího smíchu už stahují plachty. Ze skvělé zářnosti,
z tanečních kroužení,
z perlivých přípitků v
broušených sklenicích, ze zlatých
míčků, jimiž si v královské míčovně
na odiv pohrávají,
převáží pokaždé poznání: až ruce
si se všemi podáme, domů půjdeme my dva spolu, procházet tržištěm, kupovat
bez slevy. Váhy Mým očím se zachtělo zazářit
Tvé panenky se do mých propálily Spirálou beztížnou
stoupáme k miskám Vah
Virtuos smyčec hrál závratnou preludii
Ozvučil píšťalky sférických varhan
Chléb chutnal po mandlích v čokoládě Dál už je kulička na vesmírném
počítadle
Pohárkem vína otáčejí prsty,
v něm rozpustné perly společně upíjíme
ze šálků zlatě obroučkových
Pečetním prstenem jsme vkódováni
do dlaní a temniček dětských očí
Čas se rozutíkal do mozaiky okamžiků
Chléb chutnal po mandlích in naturale
Nebe je tajemná křišťálová koule
Souhvězdí Vah do vlasů schovává bílé nitky
Gobelín utkává vykřičník čas
Klíč odmyká, vcházíme domů
jak po setbě žeň, po noci bdění, po vínu voda, po mandlích...
CHLÉB BUDEŠ JÍSTI, VODU BUDEŠ PÍTI (Ze sbírky Váhy) ROVNOVÁŽKA Na hladkou kůru osik, která se ztrácí v rtuťovitých
lístcích, promítá jezero
chvějivé zrcadlení. Dva
lidé je pozorují. Jejich
sepnuté prsty rozhrnují čistou tmavou vodu, na hladině blízko obličejů
sem tam skáče vodní hmyz a mihnou se křídla vážek, na nichž se lomí
slunce do duhy, jinak je neruší nic.
Vnímáš klidový stav rovnovážný, očima ho nabíráš do zásoby. Kdo by věřil, že
někde dál povážlivě hřmí. Roztřesená zem, dovnitř spadlá,
zakrývá jen spoušť.
Jazyky ohně polykají stromy. Člověk svádí nerovný boj. Klidné moře se
lehce čeří, na obzoru se už hlásí vlnobití. Loďka
se vzdaluje, nezadržíš
ji. Jen třískou
máš čelit tříštivým vlnám. Udeřilo něco zlého, rozbilo křehkou rovnováhu. Rozutíkaly se do rozdílných stran znělé tóny
umlčené, napnuté a stržené
struny. Váhy zvažují tvoji rovnováhu. Nepatrný plíšek na jedné
straně vah, a jeho
zledovění misku převáží
dřív, než bys čekal,
dřív, než olověná závaží.
Rovnováhu porušila veliká lítost, poraněná duše, bezmocnost pomoci tobě, pálící oči. Nepokoj, přelétavec kmitavý, se
umístil do pohybů bílých a černých
labutí. Srdce je
rozštěpeno na dvě
poloviny. Až nádech absolutna
někdy odlehčí spánkům a očím, vetře
olej víry a položí do heřmánkových zábalů ubolenou hlavu. Dnes ti pomůže přejít nad
propastí beze ztrát. Země je letící celek,
ze kterého neubývá, nepřibývá. Hvězdy
nad námi nepoznají, že poušť žízní a
jinde je půda smyta na dno moří
povodní. Vláha se ztrácí v cituprázdné
krajině. Jen březnovým dešťům odpouštíme opoždění, jejich mládí. Když ty někoho opouštíš, nechybíš celku, jen jeden člověk se přemístil a druhý slyší tvůj smích jak zpod radlic, srdečný smích, když si právě sám hlavu topí v úzkosti. Kapku žluči láska nesklepává,
neptá se a dál dává, nezištná a vysmívaná. Listujeme v knihách
rad. Mnoho vzácného
bylo napsáno a zůstává nepřečteno,
jiná moudrá slova
byla přečtena, ale zapsána
v lidské paměti
ještě nejsou. Prokládáš písmena kresbami jako opěrnými
sloupky vlevo i napravo, jsi podepřen
znalostmi mnohých knihoven. Sám jsi
šel dál, dál ve svém poznání, k Bohu blíž. Zapisuješ
slova, srovnáváš je
a nalézáš rovnováhu. Když ucítíš s nádechem a
výdechem v levé a pravé komoře celistvost svého srdce, zapamatuj si vzácnou
chvíli. Až popíšeš, jak
žena s
mužem jdou a
neruší je nic,
jen křídla vážek s duhovými kruhy a lístky osik, které zrcadlí voda, bude možná ta popsaná
chvíle někdy někomu užitečná. Rovnovážka
váží vláhu. Když předá se,
jinde ubírá. (Ze sbírky Oni netuší) SLOVA VYSLYŠIVÁ Z modři nebe
sjíždí blesk. Z
bílé skvrnky mráčku,
že nepomyslel bys, proletěly
roje včel nevšímavě kolem květů. Do očí
zakrytých dlaněmi propaluje
slunce jiskrové ornamenty. Pochopení
nepředstírá. Oddechový čas je čím dál kratší. Jak máme
přemostit vteřiny a
dny, které bortí skálopevná slova jako křehké skořepiny, ptám se,
dokola se ptám. Sahám do
nejhluších svých hlubin a hledám
slova, která by mluvila k
Tobě, Pane. Prosím,
nenech srdce napospas
lukostřelcům jako zaměřované terče.
Znovu mě vyrušují jakési vnější povinnosti a tříští tajemnou sílu
modlitby. Hledači pravd už
postavili rozmezníky, kdo Tebe, Pane,
může oslovovat a kde svolili k
přihlížení. Mé ruce směřují k Tobě jako stupňovité stříšky pagody, jako věže kostelíků, abys uslyšel, Pane, mlčky
psané zavolání. Ukaž mi kousek modři oblohy, čekankami namodřelé
místo, kterým vede cesta od Tebe na
zemi a zachovává pro nás povzbudivý vzkaz: tudy prošli bez pohromy lidé s touhou znovu dál a dál mít láskou
rád. Příteli, směruj moje myšlenky smysluplně, protože když
nevíme kudy kam, jsou odstupy stébel
od sebe veliké a jitrocel jako by zapomínal léčit. V odkryté skříňce z
třešňového dřeva si prohlédni
zažloutlé sametky a stužky. Vlasy
mladé ženy tenkrát svazovaly a k nim
byly oči mužů jako přišpendleny. Potom
jen po mračnech mohla ona poslat
vzkaz, jak jejich děti rostou.
Nový křestní list by vítr potrhal.
Pozdrav polní pošty
jako nejcennější připojila
bílá stužka k lístkům
myrty. Když se shledali, nestačila slova. Žádná slova nestačila. Setři pavučinu ze
starých listů. Jsou
v nich zapomenutá slova. Prožitá
slova. Dál a
znovu prožívaná. Prokázaně
vyslyšená. Když z modři nebe
projel blesk a ty jsi zůstal celý,
naznač lidem, chvějícím se bázní, jak jsi všechno dokázal. Prosím, Pane,
naznač nám, jak předejít těm okamžikům, kdy všechno visí na vlásku. Nauč
nás je předvídat. Dáváš mi pero, jako
by mělo prodlužovat čas k nadýchnutí k lehčím dnům. Prozraďte,
kde země slehlá skrývá vás,
slova vyslyšivá. ( Ze sbírky
Oni netuší) KOLIK VÁŽÍ ČERNÁ
KAPKA Chodíš sem a tam
dokola, obcházíš zatím neurčité místo v stále menších kruzích, když začínáš
hledat sebe. Bereš do ruky cihly a
horotvorné oblázky, protože nechceš
lecjakou vyhlídku. Postáváš před horou
knih vázaných v kůži a brožovaných,
rozpadavých a máš pocit, že
všechno už muselo být napsáno. Jdeš dál a pozoruješ skleněné korálky tak vypočítavě rozestavěné, abys mohl po nich uklouznout. Tak mladému se ti ale zdá,
že dostat se nahoru na věž je
snadné tak jako
let silvestrovské světlice.
Přicházíš k prvnímu schodu
rozhledny a začínáš hltat hebká
slova, jakými popsal japonský básník růžové sakury. Z hvězdného
nebe se ti zatočila hlava a kroužil bys s hvězdami o závod v třpytivosti, když dojdeš na dvacátý
schod. Zatím je však málo vidět do
dálky, tvůj démant je ještě v obalu hlušiny. Moci ho vybrousit pomocí slov! Jak dokázali
zapsat do šedočerných tragédií a do
písní dál jdoucích vln tolik
stýskání, tolik bolesti z nenaplněné lásky... Došel jsi do patra rozhledny,
kterou postavili jiní, dál už chybí zábradlí, stoupáš jen po žebříku, na jeho poslední příčce však zjiš uješ, že smrky
zastiňují výhled na
modravé hory, protože tušíš, že tam
by měla z mraků vystupovat strmá úpatí, ozářená
vycházejícím a zapadajícím sluncem. Musíš je vidět
na vlastní oči, tak jako
sám hledáš odpověďi
právě na tvoje otázky po
smyslu, a tvoji dychtivost dát a
přijmout lásku. Jen tak přitom zjiš
uješ vážnou věc, že dřív
si neuměli poradit s rozšířeným
zlem, protože nerozpoznali okamžik,
když vznikalo, a nebrali vážně
ty první, kteří uviděli i jeho
důsledky. Stejně jako dřív jsou lidé nepoučitelní. Měl bys
o něco zvýšit rozhlednu, aby vystoupili do výšek i jiní, dáš jim tak
nahlédnout do prostoru mezi Bohem
a zemí, kam až jsi
sám krkolomně vystoupil. Sejdeš proto
dolů hledat vhodný
materiál a zkušenosti
stavitelů nespadnutelných světlých
bodů. Sestoupíš na zem a zjiš
uješ, že skleník tvého poznávání je
malý. Přidáváš na hlasitosti kytaře španělského flamenga, jako by žádný hluboký a vysoký tón nebyl dost silný pro cit, který máš v
sobě. Znovu vystoupit do výšky... Věž už je dost vysoká, už převýšila okolní stromy. Uvidíš zelené
pásky trnkových keřů a
planých třešní, utažených kolem beder země. Blízko
tebe je slyšet
jakoby posmívavé trylkování a kroužení ptačích dravců, připomínka, že člověk je
připoután k zemi, jen jeho duše
se volně vznáší výš. Vidíš, že ke každé zeleni přidal malíř trochu jiné
barvy, abys od sebe rozpoznal
klíčící ovsy a jetelové louky.
Růžové červánky připomínají syté
lotosové květy, které popsal indický
básník Thákur a vetknul je do vlasů
dívkám jdoucím za podvečerů pro vodu, za vlahých večerů, plných vzdechů
po lásce, za
vlahých zelených podvečerů, za kterých břemena na hlavě
netíží, protože na smluveném místě
bude i dnes večer čekat
milý... To všechno
napsané si připomínáš a náhle poznáváš, že potřebuješ vzkázat někomu blízkému, že na něho čekáš, že všechno je jinak, protože nejpevnější pouta jsou jen chtěná
a dobrovolná, že víš, že
chybuješ, když chodíš kolem svého
nejbližšího nevšímavě, ale nebude třeba mnoha slov, když jeden dává druhému celého sebe. Sestoupíš dolů, obohacen tímto poznáním podáváš vážně ruku pro
všechny dny nám dané na Zemi,
znovu a znovu jako stvrzování smlouvy.
Co chceš hledat dál, když poznání je
tak prosté: sám život je
smysluplný dar, proč by ho chtěli
zatracovat? Když jsi stoupal po
schodech a učil svoje děti, jak
mají klást cihly jednu na druhou, a naučil je lidskou řeč, sám jsi hledal jen
o kousek výš a dál. Svým dětem chceš
dát jen nejlepší, co v sobě máš, ale
když jim chceš o tom napsat do
památníku, nenalézáš zatím pravá
slova. Napsals ale všem lístek, že jsi
pro sebe i pro ně postavil
zábradlí o něco výš. Napsals první
báseň, jako bys vybrousil diamant výbrusem slov a svázal je do veršů. Uchopils do ruky měsíční paprsky, za každým paprskem jsi znovu a znovu
vystupoval nahoru na věž, abys uslyšel
vlastní duši. Když jsi totiž upřímnými slovy prosil Boha o
uklidnění rozmílavých vln,
uslyšel jsi najednou, že tvoje
duše je sama bohatá a seskupuje
slova k zapsanému životu. Má-li u sebe jen útržek papíru, tak jako
měla dřív jen proužek papyru, pošle
všem vzkaz tak stručný, jako by
byl celý naučný slovník napsán na jedné stránce:
mějte se doopravdy
rádi a přemožte zlé sny. Nalézat a
vidět před sebou
stále světlice, které povznesou člověka nad malost, světlo
před sebou, světlo v duši. Co všechno
jsi prožil, než jsi došel k takovému
závěru a zapsal do metafor, protože jinak by tento vzkaz, i kdyby byl napsán
krví umírajícího mladíka ve válce,
ušlapali ve zvířeném prachu,
protože lidé si zvykli být
neteční. Výtisk je
na světě - tolik se raduješ, protože tě stál
hodně vydaného citu, hledání správných cihel k vyvýšení rozhledny, a nejsprávnějších slov, že by
teď o ně nikdo nestál? Básně se prý špatně prodávají, možná, že se dají přidat zadarmo.
To je zlé.
Prosím, když uslyšíte
nepodvodné verše, které vás osloví, které
vámi uvnitř zatřesou, osloví Vaši duši, vzpomeňte si přitom na člověka, který je psal, protože se s Vámi podělil
o vánek zpod
duhových oblouků, o hudbu modři
z prostorů, kam každodenně nepatříme
a kterou zachytil. Prosím, poděkujte
mu, je citlivý a zranitelný, protože
vám ukázal kousek své duše, která možná může
jako samaritán hojit rány a
přidat harmonii. Nezraňujte mladé básníky rychlým odmítnutím, oni Vám důvěřují a posílají k ortelům svůj mladý svět. Veďte je za ruku jako člověka, který si
ještě nevyzvednul brýle, ale předpis na ně už
má. Pomozte mu vyznat se ve
spleti pavučinového zákulisí,
protože doprošovat se je ponižující. To nikomu nepřeji. Jestli Ty chceš,
Pane, aby byl úkol splněn, dej
nám k tomu, prosím, sílu, když jsi
nám dal krásný pocit ochutnávat
nápoj tvoření, jako by pero nebylo jen
prostředníkem mezi duší a zapsanými slovy na papír. Báseň není podvod, zamysli se nad ní. Kdybys byl v nouzi, hledal bys pomoc a
volal po ní. Až se ti bude zdát zaslzený svět a slané kapky budou mlžit tvoje oči, vzpomeneš si na básníka, o kterého teď nijak zvláš nestojíš. Kolik váží černá
kapka, černá perla z
šňůrky spadlá, černá tuš na
bělásčích křídlech láskyplně
vykreslená - (Ze sbírky
Uslyšet duši) * * * * Řekni, duše, jak jsi žila, že jsi tenkrát rozžít směla ohně budoucích. Řekni, duše, kým jsi byla, s kým jsi tenkrát vymýšlela vlaky ještě nerozjeté. * Řekni, duše, s kým jsi byla, když ses tenkrát procházela pískem pozemským - Řekni, duše, kde jsi byla, když se milost udílela rokům budoucím. * Řekni, duše, kým jsi byla, s kým ses tenkrát projížděla rájem s květenstvím. Řekni, duše, kde jsi byla, když se věrnost udílela láskám živoucím. * Řekni, duše, kde jsi byla, s kým ses tenkrát projížděla vlakem ještě bezkolejným. Řekni, duše, kde jsi byla, že jsi ke mně domířila vlakem asi předposledním. Řekni, duše, kým jsi byla, s kým jsi tenkrát prohlížela bílé pláně nepopsané. Řekni, duše, s kým jsi žila, pro koho jsi připravila domy budoucí. * Řekni, duše, kým jsi byla, s kým jsi tenkrát listovala stránky dosud nepopsané. Řekni, duše, s kým jsi byla, když jsi tenkrát zažíhala krby budoucí. * Řekni, duše, jak jsi žila, když ses vyhnout dokázala bouřím písečným. * Řekni, duše, jak jsi žila, že jak žebrák u cizího plotu svou cenu jsi zapomněla. * Řekni, duše, jak jsi žila, že jsi klid svůj utratila pro dny budoucí. * Řekni, duše, jak jsi žila, ke komu jsi pohlížela citem vědoucím. * Řekni, duše, kde jsi byla, když se úzkost odnímala hlasům třesoucím. Řekni, duše, kde jsi byla, když se láska ubírala k břehům plovoucím. * Řekni, duše, proč jsi žila, proč ses tolik natrápila třesem zimničným. * Řekni, duše, kým jsi byla, že ses tenkrát postavila bouřím písečným. Řekni, duše, jak jsi žila, jak ses tenkrát připravila k cestám budoucím. * Řekni, duše, kým jsi byla, proč ses tenkrát podivila láskám plynoucím. Řekni, duše, jak jsi žila, že jsi vzdor všem uvěřila citům trvalým. * Řekni, duše, s kým jsi žila, že jsi tenkrát nemířila směrem zvoleným. Řekni, duše, kde jsi byla, kam ses tenkrát probloudila s citem hledaným. * Řekni, duše, jak jsi žila, že jsi hlas svůj oprostila od slov falešných. * Řekni, duše, kde jsi byla, když se ruka podávala lidem tonoucím. * Dozví se tvá duše zbylá, že mou tak zvláštně prozářila světlem skutečným? Jak dozví se tvá duše zbylá, že má se pro ni narodila časem míjivým? Jak dozví se má duše zbylá, že tvá se kolem nakroužila vírem zbytečným? * I. Tanečník na kraji vratké palubové desky na parketu rozbouřených dnů, sám v černých džínách a v černém tričku dokončil otočku špičkou černé cvičky, dlaní rozrazil prostor gestem odmítnutí, v druhé ruce drží před sebou bílou masku tvrdou jako kamenné dlaždice pod koberci, holý sádrový odlitek masky ještě než dají mu rudé rty a harlekýnský límec. To jsi ty, moje podprahová jistota. Dřív do zeleně knoflíčky květů připínals před prahem úporných obav podobných
lebedám. V roce sedmikrás zdály se být
smysluvzdorné, tys měl však jiná vícenohá pravidla: že milovals mne, znamená to nic, vůbec nic. Rozemletá jistota jak rozsečená tráva, až hlína kolem lítá a kámen tluče do oken. Překvapené vteřiny stírají losy dnů. Odlož už masku dřív tobě cizí, bílou slupku latexových nátěrů, poodkryj duši možná jenom unavenou, zvedni štěrbinové hledí o kus nahoru. Zdlouhavé vteřiny stírají losy dnů. Špatná posádka nevylévá z lodi slanou vodu
slz. Kam utíkají muž a žena před sebou a vklouzávají každý do jiných rozměrů... II. Tebe, Pane, se sepjatýma rukama prosím, pomoz mi uvidět světlo v černi dnů, když pod maskou vidím voskovou tvář, tenké
rty, tvrdé oči, hlavu krátce střiženou... S tváří zakreslenou do diáře stránky
otáčím. Založím vzkazy, uklidím svíce. Příští vteřiny setřou losy už jiných dnů, ty však v nich nejsi s bílou maskou
mrazivosti. Nemluv už, nevolej přes zavřené dveře. Sesul se kartičkový dům, zůstává troskový
stín. Nekonečno neukončí jedna nalepená maska. Tys to tak jistě chtěl, Pane můj. Ještě pomoz, prosím, vrátit duši tváři pod
maskou. III. Tisíckrát učím se nečekat u okna, neslyšet klapnutí sousedních dveří. Když vidím tě přicházet z dálky potmě, úzkost je pryč, kámen tíživý ani nebyl. Proč týráš mě a chutná ti ta potrava. Ještě dnes poslali pro nás sílu, sami si podruhé duše své zahřejte, řekli. Starosti jsem pomáhala léčit hojivými
oleji, vyrostla zášť proti mně jak hlíza kropená
dešti. Jako bys hladil mě přes dálku, která nás do dna moří dělí. Vzpomeň si zalít fialku, až budeš připíjet na něčí zdraví. Nekonečně čekala jsem, už nečekám. Ptám se, kde je nekonečná láska. Co je láska bez konce se ptám, když barvy se rozutekly do světových stran. Tobě košilové proužky už nebudu vybírat a přikládat k nim rozmývané květy na
vázankách. Od výloh odvracím tvář a do sebe se dívám, v duši se zvolna učím číst. Nevěsta Březový list právě
dotančil vláčný tanec a přilípnul se na čelní sklo auta s bílými stužkami a
zelenou myrtou. Všude kolem je měď a všude zlato listí, všichni kovolijci lijí
zvony kráse na pozdrav. Nastavuji tvář skloněným říjnovým paprskům a sbírám
do zásoby teplo posílané od Slunce na Zemi, proměněné do šarlatových listů,
jako by se všechny kalichy naplnily rudým vínem. Alej zbrunátněla a zhnědla,
kaštany zrezivěly. Vnímáš okamžik, kdy přítomná vteřina zdí podrosty zlatými
cihlami. Ze slupky mlhy se vyloupnul krásný podzimní den, jiskřivý jako
luskavé bubínky španělské tanečnice. Javory zrůžověly, jako by sis nasadil
jiné brýle. Zatím mladí lidé nevědí, že svatební den je jen veliká přípravka
na život. Zvláštní kouzlo zkrášlilo mladou ženu, dnes bílou nevěstu. Už
překračuje rodičovský dům. V ruce drží bílé růže, které ještě před chvílí
rostly ze stonků v zemi. Okraje bílých plátků jsou růžové, jako budou
vzpomínky na dnešní den, do opačných konců plátků se rozlila z květních
kalíšků vzhůrustoupající zeleň jako z kalichů všednosti, jako připomínka
polarity života, jen tak pro úplnost, protože dnes jsou šťastní, úplně
šťastní. Na stolech jsou urovnány malé koláčky. Ani nespočítáš, kolik jiných
naplnilo rozdávané bílé košíčky. Vonivá myrta jako smaragdová jehlice,
vždyzelená a upravená do věnečků, spřádá nitky tradice. Veliké přání, uvnitř
vzniklé, potěšit vás, a důvěra, s níž jste mě požádali o verše na svatební
oznámení, dala mi sílu znovu oříznout tužku. Ještě týž den, když kapky vody
omývaly všechny jiné prožitky dne, soustředily pěnové kapky abstraktní
představu napsat vám něco krásného do konkrétní bělosti bílého papíru s řádky
zdobných písmen, že dokud se budete mít rádi, nemáte se čeho bát. Všichni vám
potřásají rukou a přejí všechno krásné, ale maminky by vám navíc daly kus ze
sebe. Matka je s dcerou spjata zvláštním poutem, proto ví, kdy je dcera velmi
smutná, ale musí umět i nevidět. Jen Tebe, Pane, může prosit, abys mladé
lásce přál. Dlouho se matka strachuje, jestli byla její prosba dostatečná.
Zdá se jí, že to bylo docela nedávno, když bílá nevěsta, tolik prokrásnělá,
se závojem zvednutým nad čelenkou, vystoupila ze svatebního auta jako ze
zlatého kočáru, a žena, která stála na schodech a vítala mladý pár ke
svatební hostině, upustila na zem hladký bílý talíř, aby nechyběly střepy pro
štěstí. Kolik čirých sklenic by matka pro ně ráda rozbila. Do očí jí padají
kmitavé paprsky všech možných možností, které jako zaběhnuté ovce zahání
zpět, do zákrytu, do jasných obrazů třešňových alejí. Ještě dlouho vidí v
dceři dítě, které by měla chránit. Pokoje jsou jakoby plné dceřina hlasu a
pobíhání, jako je mušle plná zvuků moře. Hedvábné nitky vztahů jsou napínány
k přetržení, protože dcera už je dospělejší, než tušili. Jen zdánlivě se pod
skloněné větve stromů uzavírá ticho, které je ve skutečnosti rozechvělé a
přeplněné slovy, i ty je uslyšíš. Potichu Tebe prosím, Pane, dopřej mým
blízkým stálou lásku a chraň je, prosím, chraň. Potichu Tebe prosím, a
jestliže mě uslyší i jiní, řeknou - co si to zas maminka pro sebe šeptá... Až
jednou budou zas jeřabiny dozrálé a šípky se budou rudě lesknout na keřích,
bude ti připadat, že tenkrát byl ještě zlatější den, javory růžovější a bělejší
závoj nevěstin. Tužkou na bílém
pergamenu proměním své jméno
ve jméno Tvoje Až otočím klíčem ve
dveřích k neznámému, budu si pro Tebe
dobré přát - Tužkou na bílém
pergamenu proměníš své jméno
ve jméno moje Až otočím klíčem na
cestě k neznámému, budu Tě chránit,
čeho se bát - * * * MALÝM
BÁSNÍKŮM * * * MALÝ BÁSNÍK Příroda je podivná, z tajemství si staví
domy. Kroutíš hlavou, jak
to chodí: Jednou sněží do
běla, jindy sluncem
zatápějí poletaví bělásci. Mají křídla jako
papír, můžeš na něj kreslit,
psát, na to, čemu
nerozumíš, básníků se dotázat. Dávno snílkové si
představili, že budou létat a
nebudou se bát. Dlouho potom
inženýři spočítali, jak letadlo má
vypadat. Naučíš se sám číst
knížky, a pak možná sám je
psát. Kolik váží černá kapka, černá perla z šňůrky spadlá, černá tuš na bělásčích
křídlech láskyplně vykreslená. * * * HEŘMÁNEK Všude zlato, všude
vůně, copak tady někdo
stůně, že tu voní lékárna? To se naše Barča
malá, naháček košilatý, v heřmánku
vykoupala. Nádherně se přitom
smála, že si poprvé úplně
sama až na olejíček
dosáhla. Květ se zlatým
terčem uprostřed, útlé bílé tanečnice v lístcích barvy
konipásků poznali jsme:
sladkohořce voní po medu a po ovoci. Baletky si sborem
řekly, že dotančí vánkové
chvění a uloží šátečky plné
slunce do zlatých čajů ve
sklenici. Až bude někdy bál, až bude dětský
karneval, oblékneš si sukni
bílou, heřmánkem odloženou a zlatožlutý
klobouček. Snad bys nešla za
heřmánek, parádilky usoudily,
vždyť první cenu má
kopretina jistou. Kdo vzpomene na
heřmánek... Sluň se a pak oslňuj balzámy hojivých
slov, heřmánky řekly, a
nelituj. Zabořit čelo do voňavých
heřmánků! Až roztok je přesycen, zrodí se krystal. Pošli to dál! * * * KRTEK Krtek má jít do
školy, nemá ještě úkoly. Jak si má psát
abecedu, když nesvítí v
krtčím hradu, v jejich bytě bez
oken, žádná lampa, žádná
svíčka pro očička krtčí, skrytá, hodně
maličká. Samou starostí mu
tečou slzy. Hostina se přitom
chystá. Zdálky cítí: Večeře
se nese, na stole ji hmatá
rypáčkem. Spěchej potom do
postýlky, budeme si na
polštáři povídat, že jistě naučí se
slepci číst, pohádky svým bráškům
předčítat. Vyťukáváš kovadlince třmínek, strunný perořízek potmě, dřív než rozsvítíš. * * * LABUŤ Přijeď, loďko bílá,
připluj blíž, připluj, labuti
bílá, po jezeře, ať tě pohladím. Přijeď, loďko černá,
připluj blíž, černá labuti,
připluj po hladině, ať tě pohladím. Vodní královna má
nalomené křídlo, jak na podzim
odletí? Vznešené čisté bílé
peří, dlouhý krk a křídla
baletivá, až odletíte, čím vás
nahradím? Když napíšeš báseň o
labuti, že čeká se zlomeným
křídlem na jaro, budou lidé znát ji. Když zapíšeš slova
dětem, že o starosti se s
nimi podělíš, zazpívá labuť krásně
jako naposledy, básníkovu
nejkrásnější píseň labutí. Jakpak máš pospravit zhroucené hvězdy černou díru, bolest, prázdnou tíhu
gravitace sám bavlnkou látající - * * * LAMPA Zlaté světlo tvojí
lampy oživilo pohádkové
skřítky. Dočetli jsme a
nechce se ti spát - Zhasni už a budeme
si povídat. Když svítili lidé
jenom loučí, také nedalo se večer
číst, natož knížky, těch
bylo málo. Místo svíčky -
žárovičky musel si pan Edison
vynajít, aby mohl večer
dlouho číst. Nevyhaslé hvězdy
září jako Slunce, jenže z velké dálky, jako lucerničky
světlušky. Jejich světla
studená jsou, nehřejí. Zato Slunce, to je
lampa, svítí a zahřívá Zem. Že by mohlo zhasnout
Slunce? Za kolik let to asi
bude, to spočítat
nesvedem. Lidé si pak sednou
do kosmické lodi k cestě modří jiné
slunce vyhledat. To už ale budem spát,
dávno spát, mezi hvězdy na
nebesích naši Zemi budou jiní
počítat. Báseň postav nad Zemí, abys na Zemi mohř žít. Každý den dýchnout na zesláblé pero, aby se rozpomnělo. * * * NA BRUSLÍCH Přišla zima, padá
sníh, budem jezdit na
bruslích. Zmrzlý rybník diváky
má: táty, mámy s
kočárkama, také vrabce ve
větvích. Brusle jezdí levá,
pravá, píše čáry tam a
zpátky, lehce krouží
obloučky. Kluci pádí za
hokejkou, štěstím září: gól je
v brance! Kdo se o to
přičinil? Přece čtyřlístkové
tvary, které na led brusle
vykreslily. Až roztaje sníh a na
hladinu se vrátí pírka
kačenky, břeh porostou
trojlístkové stonky. Možná najdeš mezi
nimi čtyři lístky do čtyřlístku
srostlé pro štěstí, jak je brusle dětí v
zimě jen tak na led
předkreslily. Hledej ho a dávej
pro štěstí! Brousek brousí brusličky na ležaté osmičky. vykrouži je dvakrát křížem - čtyřlístkové stonky zmůžou vybruslení z horké kaše. * * * PÍSKOVÝ HRAD Když jsme byli ještě
malí, s pískem jsme si
rádi hráli. Stavěli jsme hrady s
věží, mosty z dřívek nad
vodní strží k bráně, kterou
střeží vojáčci. Pekli jsme jim
bábovičky, když mohli být
hladoví. Kolik oken měl ten hrad? Umíme to spočítat: Deset prstů k tomu
máme, těmi písek z jamky
nabíráme, zkoušíme ho
tvarovat. Pět okýnek v prvním
patře, čtyři okna nad nimi. Kolik bylo oken
věžních tam, kde princezna
bydlí? Jedno patro, druhé,
třetí, drak do něho
nedoletí. Už to máme
spočítané: Jen v jednom okně
vyhlíží prince, jako smutníš po
mamince, než zazvoní u
školky. Já jsem teď už
veliký, už ovládám knoflíky tatínkova počítače. Jedním spínám:
Princi stůj! Druhým dostavuji
hradní věže. Až si budou velcí
hrát, zrnka písku přesypavá můžou stále jako
hvězdy nekonečně počítat. * * * PÍŠŤALKA Proč konvička
píšťalku má, proč píská si, když
vaří čaj? Proč píšťalku má
jako rozhodčí, než klukům doodpíská
turnaj? Když jezdívaly vlaky
do cizích zemí pro čajové lístky a
pro koření, před tunelem
zapískaly, aby zaplašily
strašidla. Kluci vlakům
zamávali, a vsadili se o
píšťalku, odkud kam si jedou
pro náklad. * Vlakům jedoucím sem
a tam, do dálek znějícím
píšťalkám přiznám se, dál
stejně závidím, anebo to zapírám. Když pevné body uletěly, honěnou hru hrají. Ozvi se jim, najdou si tě, blízko být se zdají. * * * ZVONKY Kdo to na nás asi
zvoní, že by přišlo z dálky
psaní - to jen rampouch spadl
z výšky a zazvonil na
kalíšky bledulí a sněženek, aby rozběhly se
strání vzhůru po beráncích ovce
bílé a zvonily, že jaro
přijde. V každé věži zvoní
zvon: Je to shon otevřít
jaru okna! Modré zvonky broučky
honí, aby už šli pod list
spát. To jen ty rád vymlouváš
se, že hodiny se
zastavily, budík nechceš
poslouchat. Když roztál sníh, který dřív tajíval holou zemi, našel se ztracený střevíček. Růžový koniklec, zvonivec
odstínů, oznámil jarní zmrtvýchvstání. * * * TELEFON Kdopak tě to volá
zblízka, abys rozběhla se
sama rovně jako mladá
břízka a nebála se prvních
krůčků, když maminky vás
hlídají! Jen se děti chodit
pokusily, hned objevily
telefon. Jak se lidé
domlouvali, když babičky
nevolaly: Jak se, broučku,
máš? Řekni si: Jsem
neposeda, který rád telefon
zvedá, když už sám měl
dávno spát. Ještě chvíli povedou
vás maminčiny ruce, potom jako motýli do světa se
rozletíte. Básník také svoje
básně dlouho vodí za ruku. Nejdřív pro sebe je
píše, potom pouští po
větru. * Až budeš cítit
svazující uzel, že zakrývá ti oči
tma, mávej šátkem
kytkovaným, zvedni sluchátko a
zavolej! Duše zná slova, která tam i zpátky oscilují, za nimi je jen křehké zázemí. Těm, kteří jednou uslyší je, se něhou v srdci odmění. * * * LVÍČEK Levá, pravá, šelmo
dravá, ty žes sám byl malý
tygřík, plyšový lev do
postýlky jen polštářek na
hraní? Teď tu kráčíš po
kleci, v cirkuse máš někde
doma. Že tě takhle
ochočili, tyčí, hákem
přinutili packu kolem podávat! Pán pouště a zvířat
král, všude abys uhýbal! V manéži jsme sami
byli, jako klauni padali
jsme, v duši ale zůstal
král. Jak je směšné
klopýtnutí, jak pobaví klaunův
pád! Kdyby klauni se jen
smáli, a bolestivě
nepadali! Copak ztrácíš něco
smíchem? Poztrácíš lví
hrdinství, když je v duši smích
i král? * Když s lvíčkem hrají
hokejisti, mají sílu za pět
pěstí. Kdyby třeba
nevyhráli, lví hříva je stejně
chválí. * * *
V E Č E R N I C E I. První hvězda
večernice zornice má plné
slunce, zalétlých slov o
věrnosti v nekonečnu plavých
svící. Jak objevils
trojnásobky biče, tři ebenové tupé
tyče náhle ukončené lásky pro mne nečekaně
najednou? Předtucha s havraními
lesky rozevřela ruku,
upustila břízku vrostlou v
podvrcholu nad skalou. U nebe jsi donedávna
stál. Krok zdál se vcelku
jistý... Do nepoznaných jícnů
padáš dál a dál. První hvězda
tanečnice blesky metá pod
střevíce. Tolik námahy už
výstup stál... Zahřívání háďat bys
už rozpoznal? II. Večer ztmavnul. První hvězda
večernice sester má zas na
tisíce. Nelistuj už
úzkostnostmi, nastav dlaně
zapadavým sluncím. Po nich sílu
dostávat a posílat... Zlom na sloupu už
břečťan uschoval, jako by věk Vodnáře k
nám vstupoval. Možná zachycuji
zlomky Velkých dění, první sněhy a jejich
jarní roztání. Jemně nastavuji tvář
a cítím: vůle k životu je
všude, v kapce rosy, v
chvění světla. Kdo zradil, musí
přijít na to sám, jen co odvalí kámen
sveřeposti... První hvězda
večernice tuší: Zavládne velkorysost
duší po další dva tisíce
let. * * * Včas Do číše života
vložené hrací kostky pod dohledem Labutě
a spol. někde někým
promíchány (maličko i mnou?) k x-tému vrchcábu
napjatě vyčkávají. Travěnky povstaly na
kolínka. Kostky jsou
vrženy... Travěnky pokorně
poklekly na kolínka. V bezedné sklenici
míchané naše kostky falešným hráčům
posloužily... Další bod válečné
polopřímky se odehrál na zemi zvůlí
obeplujné. Travěnky ulehly pod
kolínka. Až rozšifrují
bojácné šustění trav, pokleknou děkovně za
poznání, že by mohlo být
úplně nenápadné zrození posledního člověka
na Zemi. V HODINĚ DVANÁCTÉ travěnky povstanou
nad kolínka. * * * Chléb, mléko a med Po tisíce let se
peče chléb, pije mléko a sbírá
med po kláscích s
desítkou zrn, po stružkách
běloučkých vln, po kapkách z
medových luk. Po tisíce let sytil
chléb, mléko i med sebraný po kapkách, vytrysklé po
stružkách, pěstěné po zrnkách. Cíp lesa jako
smaragd vklíněný do zlata
ovsů naklání větve
závlažné jako brčál jetel
stříbřený rosou. Minerálka se pstruhy
zde tryská. Řeko, bystrá u
pramene, čirá jak krystalky
ledu, v pomněnkách
zrozená, máš bahno, slepá
ramena, mastná oka, leklé
ryby. Kde je křišťál u
pramene, duha brusu sklenice? Mlýny věčnosti, chléb vámi protéká. Posněžený mlynář
laská zrna. Mlýny věčnosti, pomalu melete. Jak mohu vám
odpustit, že dopustit mohly
jste stržení větrných
mlýnů lidstva, sny o míru podávané
ruky. Nevidoucí zbrojíř
laská čepel a hrot vpíjí lstivý
jed. Pyramidu, katedrálu,
kámen skvoucí černá vdova žaluje. Tisíce let se peče
chléb, pije mléko a sbírá
med. Právě tak dlouho po
kapkách, po zrnkách, po
stružkách pěstoval člověk
sebe. Když shromáždil
odvahy na přechod
Viktorčina splavu, měl přejít Viktoriin
vodopád. A vykonal. Řeka, stužka měnná kloktá věčný
kelímek. Kroužek vláhy voda
píše: pramen, potok, moře
déšť. Tisíce let nás zde
na zemi úroda uživila, tisíce let nás zde
na zemi zloba nezlomila. Dnes krájím chléb, s máslem a medem ho
dávám dětem. Házím kotvu do
kamínků jistoty a nosím ji u sebe v
miniatuře. * * * Růže Znovu se šípkoví
bíle rozpažilo, nevěsty šeptají
tajemná slova: Sudičky Pythie
podpíší křestní listy jak předběžci na
drahách duší i těl. Z cívky citu odvíjíš
němou nit, v rukou ti zůstane
nesmotána. Upřádej z vřetena
citu nit, tvá důvěra bude
rozpoznána. Perpetum mobile Raka
i poledníků kolíkuje zem pro trnovou skruž i
kružnici růží. Mou rovnoběžku
křižují jak hazardní hráči. Sboristé zakletí do
mlčení slov, čekáte hluší na komorní
A, do ladičky už
vdechlo je jarní tání. Opouzdřený výtrus
zloby přesmykne bezkrevné
podhoubí do brunátných tváří. Na bílé planině jsou
rudé šípky jediné pozdravy zástupům bez konce
bělomořských plání. Po vločce sněhu
poslali mementa mori... Kam jinam uschovat
víc než řekli za dosud let - do mezidrah atomů
deset na minus čtrnáctou smrtihlavých metrů,
očím nikdy k rozpoznání. Můstky spadlé
nepomohou k překročení, ledový pot je ve
zdech nářků. Sudičky Pythie, to
je váš varovný prst? Má jiná polovina se
rozhodla už déle nečekat. Cívka citu proráží
nízké nebe, šedou pavučinu. Smotej do klubka
potomkům vzkaz, že klatbou je mlčení
slov! Proč otvírat deštník
před poselstvím kapek poslaných ze
smrtihlavých pustin v lahvičce veliké na
minus desátou metrů... Jak sněhové vločky
zas okvětní lístky opadaly do konviček
šípkových čajů. Mou rovnoběžku
promysli a domaluj důstojné erbovní
růže. * * * Obsidiánový nůž Pomoz mi, pověz mi, na kterém schůdku se
ti zatočila hlava a řekl sis: Výš stoupat
nemusím. Na dlani chlebová
kůrka ohraničuje krajíc
mých dnů. Pomoz mi, pověz mi, ve které spletitosti
slov a cizích pojmů jsi rozpoznal
zrcadlo svého složnokvětého
intelektu? Tisíc schůdků,
kamenů neschůdných cení zoubky - a
nahoře ve svatyni čeká obětník a
obsidiánový nůž. Stokrát si nech
projít hlavou mnohočetná
zaklínadla. Tisíckrát vyřkni
prosebníku: "Chci Slunci
pohledět do tváře." Tisíckrát pros,
srdce neobnoví odumřelý splav,
zastavený puls. Obsidiánový nůž si
Slunce neusmíří. Pomoz mi, pověz mi, nemám odvahu
vstoupit do svatyně. Je líto mi rukou,
které tesaly tisíce hadích stupňů
jedových. Srdce vzal do rukou
obětník a podžal je
obsidiánový nůž. Pomoz mi, pověz mi, na který stupínek
mám vystoupit, abych viděla do sebe
i na zemi. Jen neříkej, že
pětistý schod je jediný bod
rovnovážný. Pomoz mi, pověz mi - nemůžeš, neumíš. Jsi uschován za zdí z cihliček slov:
"Jen výš, jen výš!" A jináí slova se
rozjela na kolečkových
bruslích, krouží jako můry
kolem plamene, doléhají, dotírají: "Tam nahoře je
jen složitá prázdnota, obětník a
obsidiánový nůž." Svělý, smělý
kosatče, pyl skrápí tvoje
blizničky tak, že jinam ani padat
nemůže. Z tvé výmluvnosti
samosprašné, jasnozřivé,
plnokvěté se nový člověk
nenarodí. Padám dolů, stoupám
výš, objevuji novou
hvězdu a zapomínám
násobilku. Prohlížím tvoje
hybridní výpěstky a trochu přestávám
po nich toužit. Tesáš si z mramoru
výlučný pomníček, zatímco dostávám od
dětí květy. * * * Svoje děťátko
hladilas, Matko Maria, jeho růžová chodidla, dlaněmi jemně, jako
když od moře vánek zavane pouští. Láskou v každém
doteku chránilas svého maličkého Syna před těmi, kteří by
rádi slovy a kamením kamenovali. I naše děti chraň
před zlobou zlých, laskavá Matko Maria, a nauč nás milovat
mateřskou láskou ochraňující. Lněná plátna
bělilas, Matko Maria, jako bys tušila, že jednou je ovineš
pietně kolem svého Syna. Když jsi je kropila,
za každou kapkou Tvoje slza spadla. Chodidla Tvého Syna
pálil písek i přes řemínkové sandály. Písek, který mělas v
očích z obavy o Syna, Matko Maria, naplnil pohár, do
kterého i my sůl ze svých očí vsypáváme. Dlaněmi vtíralas
vonné masti a palmové oleje, Maria Matko, do chodidel, pro
která, kdyby ožila, bys celou sebe dala. Kdybys moře byla
vyplakala, vánek z něj nesvlažil Synovy živé rty. Veliká víra ve
Vzkříšení dala Ti sílu se protrpět společně se Synem nejvyšší
obětí, Svatá Matko, Maria. Tebe znovu prosíme, z tvé víry a veliké
lásky dej světlo našim duším, Matko Maria. *
* * VĚK VODNÁŘE Čím víc ho voláš, tím víc se vzdaluje, sám nikdy nedosažitelný. Po příkrosti vzhůru stoupáš, zašlapáváš žhavou přímku Slunce do nevyřčených slov. Slídové šupiny jsou nehybné třpyty, sály s ovály zrcadel, nehmatné pulzy v obličeji. Stoupáš kamzičími kroky výš, kde motýli přeletují protěže až k modři hořců, do projasněné zeleně, k jezeru skrytému u nebe. Schovávat se už nemusíš, protože horské ovce samy bázní znehybněly, podobné kamenům nešly pít, jako zmrtvělá srdce bez lásky... Zastav se, chvíli stůj - Roztoky vzpomínek se hned nerozplynou v čisté vodě ponorných řek. Marně se ukrýváš do pouzdra námahy, za kapky potu na čele a nemáš ani čas položit ruku do kopretin, do růžových lístků jen půlkrok od cesty. Spíš by se planety spolu domluvily, než ty řekl bys - zlé zapomeň, to patří do řeky zapomnění. Proč zase ticho, ticho odvyknuté, jen auta jezdící sem a tam. Proč za hromového ticha novou hořkost poznávám přes slzy, zrcadla tmavě šedých stínů pod očima, pod čelem. Vklouznout do jiných rozměrů, duši mít způsobilou k cestování spirálou duchovnou dál a výš... Kdo v znamení má Bohu být blíž, jednou ho objeví úplně u sebe. Až vítr bude honit kapky deště, z nebe spadlé provázky schová do mokrého listí. Až zase budou zlatě svítit modříny, zvedneš potom ke všem krásám pozvánku? * Už nikdy neochutnám s tebou kávu ze stejné konvice. Nikdy už neuslyším tvoje povzbudivá slova. Jako stín ojíněných kopretin jsou černé oči na záložce v knížce. Po nich dál posílej vzkazy, že smíme zůstat člověkem... * Simulujte dnešek dál za stovku let, vložte dnešek do paměti disků a založte disky živých Vesmírů do počítače Země: kde najdete závan tak zlovolných dechů... Vesmír sotva řekl by: Dál už nechci s vámi bydlet. Jenom rozpínám se a zase zanikám. Simulovali dnešek na zítřek a nevěřili věštbám spočítaným. Už dřív to ale tušili, dávno před příchodem věku Vodnáře. * Čím víc ho voláš, tím je ti bližší, sám o sobě nedosažitelný. * * * Posmrtný věnec kupuji Život se uzavírá, hořkost je dopita. Dech k minutě další
je tišší a tenčí. Poslední letokruh
doplnil kružnici, lýko cév odmítá
mízu. Splav temně rudý
zpomaluje tok, zlomená lodyha
sklání se níž a níž. Hladina nad tebou se
úplně uzavírá. Kde je ten okamžik, kdy člověk zemře
usmířený a bez pocitu dluhu - Ruka zmrtvělá
neopětuje stisk, ústa zemřelá již
neodpoví. Hladina života se
právě teď uzavírá. Jsi rád, že jsme tu? A otec v náznaku
přikývnul naposledy. Život se naplnil. Jsi mrtvý, v nás
žiješ dál. Život má svoji
tečku, podlední vjem,
poslední dech. Takový zákon je, prý
spravedlivý. Jak přijmout mám
poslední letokruh, pod nímž se hladina
rozevírá? Posmrtný věnec
kupuji z čerstvých růží. Slzový déšť zaclonil
oči ve výhledu, rozostřil zbylé
zbytečky z člověka pod květy - nejlepší oblek a
bílou tvář. Z životné vzpomínky,
krajnice bytosti, udělá zvětšeninu. Posílám poděkování
za kondolence s lístky okvětními
tíhou svěšenými, vyrostlými z půdy
černé, linky základní. Posmrtný věnec
kupuji, z pravých růží ho
budeš mít. Potěš kyticí
kopretin dnes mrtvého zaživa! Pozdrav Plaše se vemlouvám do tvého vědomí, v zármutku počítám zbytečná slova, nadějné úsměvy, laskavé pohledy. Polibkem potvrdit, prstýnkem dotvrdit nám se nezdařilo. Plaše se vemlouvám do tvého vědomí pozdravem zbytečným
- blahosklonně
neodmítej. Kdo ví, do kterého
vědomí budeš se vemlouvat pozdravem zbytečným. Já ti to nepřeji. Mít komu poslat alespoň pozdrav. D o s l o v Již čtvrtá sbírka veršů autorky, která navazuje na tři křehké knížky
její poezie z let 1992 až
1994, působí dojmem úplné
koncentrace na vnitřní život introverze, je zklidněnou reflexí vnějšího světa. Sem může vstoupit pouze takový čtenář, který je připraven závažnou
a hlubokou četbou české klasické moderní poezie, zvláště je-li blíže obeznámen a pronikl-li do klíče básní
Vladimíra Holana. Zvláště
tato poslední poezie Věry Ludíkové, vydávaná
konečně, jak si
již básnířka dávno zaslouží, profesionálním
nakladatelstvím, působí dojmem zralé, hotové,
ba definitivní tvorby
spisovatelky, která má plný
nárok na to, nejen aby byla představena, ale aby plně uspěla u
duchovně založené části naší
literární veřejnosti. Takové poezie, jako jsou verše trvalé hodnoty z pera Věry Ludíkové, není mnoho
ani v české
literatuře tak bohaté na
básnické zjevy. Proto pro křehkost tohoto žánru, který dnes žádá pouze
komorní okruh čtenářů, by
měl básnický zjev Věry Ludíkové najít si své místo v české
literatuře, které si zaslouží. Tiché zamyšlení, které její
básně vyvolávají, formální i
obsahová opravdovost, kterou se vyznačují a
jejichž jsou organickou
součástí, tvoří a dotváří styl a žánr této části kultury, dnes opomíjené
orientací většiny společnosti na konzum.
Dr. Josef Lebeda |