Zdenka Bergrová

Ilustroval

Věroslav Bergr

***

VZPOMÍNKA

Vůně lip je vůně Jičína,

čapka Čeřovky ji neutlumí,

brzy potom válka začíná,

padají a smrtí páchnou pumy.

Nedozrálou radost poruší

babí léto opožděných vlaků,

jela do Prahy a do útlaku.

Srdce drkotá jak drezína,

protisměrem všichni nedojeli,

do lipové vůně Jičína

hrají za ně na violu včely.

PRÁZDNINY

Červenec ve městě

poztrácel vodopád

a věže hoří,

píchá hrot.

Co lidí na cestě

se zkouší prokopat

na pramen moří

a živých vod.

Město má stavebnici,

v noci korálky,

které žhnou,

chodí tam kouzelníci,

hrají kutálky

na rozchodnou. . .

ČTYŘLÍSTEK

Mám něco pro tebe -

čtyřlístek, úsměv,

hádku,

takovou, která nezebe,

a štulec na oplátku.

Kdo bude král, kdo pecivál -

nevadí.

Na výletě

čtyřlístek, úsměv jsi mi dal,

i včela miluje tě.

Nebude modré pondělí,

nevadí,

nezazebe.

Oba nás dřinou podělí,

no ať, mám tebe.

BLESKY V PODYMĚ

V kopcích a roklích má země

vysoké napětí

a blesky serpentín.

Nebe je podymově temné,

chvátá, odletí -

co já vím...

V zelených vlnách nad Lomnicí

jehličnatý ježek remízky,

ráj odtud na pohled.

Horalské děti snědolící

se táhnou jako řetízky

do školy a zpět.

Kdyby je přitáhl jen Zebín,

ta Eiffelovka jičínská -

ale jdou dál a dál.

Kam nebe chvátá, nevím.

To se jim v dálce nestýská

po kraji serpentín a skal?

SMETANOVA VYHLÍDKA

U Rváčova je vyhlídka,

má jméno Smetanova,

závratnou hudbu tam víla tká,

prohlubeň okřínová.

Země je odtud na dlani,

varhany hor ji vroubí,

a prstýnek má schovaný

v Jičíně do podloubí.

Kdyby to dávno nebyl Říp,

kde tábor zastavili,

viděli by tu ještě líp

nádherný věnec víly.

***

Nebyla auta, elektřina,

lidé zůstávali v podhůří.

Držela je tu těžká dřina?

Obloha se hned zachmuří.

Nebyla auta. Auta asi

odvezla jejich srdce do kraje.

Copak tam hrozby nezápasí?

Obloha temná, temná je.

Na horách bez nich neumřela

náklonnost ducha ke kráse.

Pod klenbou podhorského čela

až do vrcholů zdvihá se.

Nebyla auta, leda vláček -

horale, či ti není žal -

do kouzla horských povídaček

svůj letmý pozdrav zahvízdal.

Nebyla auta. . .

***

Nezapadne sněhem,

co dovnitř nám vstoupilo,

zbarveno na bezbřehém

červánku na bílo. . .

Zvlněné podhůří

svažuje dolů na jih

žilkami pod kůží

protkaný modrý kalich.

Nezapadne sněhem,

co dovnitř nám vstoupilo,

jsme zbarveni na bezbřehém

červánku na bílo.

BŘEZEN

V březnu rozkvétají s prvním jarem

malé děti ženám v náručí,

slza zim jim zurčí za kočárem,

v zlatém dešti úsměv rozpučí.

zaprášeném zimním regálu,

básník už je zmladil novým tvarem,

na pultech jich zbylo pomálu.

Zápasníci starodávných arén

probíjejí hnědé řetězy,

raší v slzách zimy za kočárem,

děti, žluť a zeleň vítězí.

JDE O TO

Zase špinavě bílá

postihla spánek a tuhne

škraboška.

Červená ubránila

jablko tuhle

a štípe do ouška.

Trochu mrzne jen proto,

aby roztál mráz

v příbytku,

jde o to, jde o to,

být v klubku zas

medvídků.

***

U kmene mého těla

na praskající větvi

se choulí zimomřivý vrabčák

a všechny prsty

napínají vůli proti mrazu.

Černavý mráz

ruší úsilí

červeného disku

hřát, hřát a probudit

podživené vědomí

malíře modravé touhy.

Prokřehlý vrabčák

u kmene mého těla

přešlapuje,

zatímco prsty

se napínají proti mrazu

a sahají láskou

***

Jak plaché listí se zastříbřily

řasy

o něco uvnitř utrženého.

Černá a bílá,

na střechách déšť.

Černá a bílá,

ale křídla ptáků

stříhají nádech

zeleně.

V pomněnkách

dále si hraje s láskou

slunce návratu.

***

Vedlejší účinky léků

napadnou vynález

jako plíseň nahý třpyt luny.

Měkkou řeku

nakrájí odhozená rez

na morové tuny.

Tu medvědí tlapa života

chytá oddaně

vedlejší účinky léků

i měkkou řeku

do dlaně.

Hledávám něco navíc

mimo to rovnání,

matnou mimózu. . .

Mám radost jako zajíc,

a uplách vývozu.

HRDINSTVÍ LÉKAŘŮ

Až věda zakáže

hrdinství horníků,

až teplu slunce

zabrání v úniku,

až hrdinství boje o mír

nebude zapotřebí

a vymeteme ze mlýnů,

to co nám kazí chleby,

hrdinství lékařů

dál bude vyprošťovat člověka,

jak vesmír nedohledný,

kde zánik nečeká,

kde včasný okamžik

a bitva ze dne ke dni

životu živé vrací,

kde minuty jsou ptáci -

a malý je náš dík. . .

***

Za budoucí léta

už dlouho jsou v hlíně

oběti.

Na drátech se slétá,

běží po krajině

napětí.

křídla mít stejná

předloni,

jako vítr náhlý

nás letošní hejna

předhoní.

KRESBA

Kolik života je dáno do čar,

když reklamní plakát lépe lahodí

mládí diskoték.

Kam dávno drkotá kočár,

kam spolu plují na lodi

dnešek a starověk. . .

do krve,

když dusí komíny na továrně

a popel teprve.

Kolik života je dáno do čar,

a ne marně. . .

A ne poprvé.

Tak dávno drkotá kočár

a umění tvárné

vniká do krve.

***

Každá cesta je jak dlouhá stuha,

jedna modrobílá potoční,

červená, ta pod mou kůží, druhá.

Oblýskaná, hadi úskoční.

Cesty bílé, šedavé a hnědé,

pod kápěmi jedlí teplý kout,

na který kraj světa řeka vede,

kam dá mihotavým jehlám plout. . .

***

Větve tíží houfování šišek,

bylo léto, léto před chvílí,

pobělala pěnou v zátylí.

Oblouk světla jako by to věděl,

už se vrátil z lesa do ulic,

bylo to jen míjivých pác neděl,

duha léta holé šedi vstříc.

Větve s námi větrem nepoběží

od podhůří někam do Hradce,

nevtělí se do ostnatých věží,

to jsou jedle v jiné pohádce.

***

Den je tak ozáblý a ponurý,

že honem do hřejivých dlaní.

Vánoční hudba a vůně purpury,

těm se tma koutů neubrání.

I kdyby jenom chvíle zbývala

a nadílka šla kolem oken jinam,

má odvaha je dravě troufalá

Ta hvězda přijde. Žhavá kometa

v půlnočním přítmí temnookém.

A vyjdem v bílém ránu do světa

jak jarní úsměv už před novým rokem.

SNÍH

Meteli sníh. . . Je trochu prašný,

jak jinak - v prašných ulicích.

Omladil starodávné kašny,

na střechy stáří lehce dých.

Není tě zapotřebí, sněhu,

do vlasů, do řas nejdražších,

jen kamení dej vlídnou něhu,

buď povzbudivý, hravý sníh. . .

Tvé mléčné dráhy pro naději

vracejí drobné nazpátek.

Mimózní peříčka se chvějí

MÁMĚ

Odejde nebezpečí

a neklid neklinká,

když je mateřskou řečí

v dítěti léčí

maminka.

Jde život

a je vratký.

Jednou pak srdce matky

stárnutí poplaší.

Zůstanou bez oplátky

dary

té nejdražší?

ZROZENÍ

Život je tajemství,

do barev,

tvarů,

vůní

povyroste.

Má velkou budoucnost,

má vesmír pravnuků,

je to tak samozřejmé

a tak prosté.

ŠTĚNĚ

Plevel podletí je matný smutek,

tak ven s ním

a vadnem vesele,

ale drží osnovu ten útek,

jako stín

má podíl na těle.

Na ulici potkám siluetu,

odvážně

ji žďuchnu do ramen,

jenže patří minulému létu,

byly žně,

je dávno pod drnem.

V nebi hledám hvězdy opuštěné,

polárku

tam postrkuju výš.

Zato ty, mé povídavé štěně,

po parku

jak jaro dovádíš.

MALÉMU HONZOVI

Zůstaň. Je zima na loučení,

vítr má dýku za vraty

a tak dlouho se čerti žení,

až je tu večer zavátý.

Zůstaň, můj malý výtržníku

a sáňky pověs na hřebík,

vítr má připravenou dýku,

náledí nastražilo smyk.

A jestli půjdeš ulicemi,

jako bys byl už veliký,

vrať se mi, třeba uřícený

honičkou s nenávistníky.

Vrať se mi, zůstaň, už se stmívá,

je zima, bude tma a mráz,

ve stvolu válek vrtošivá

kulka je svět - máš jenom nás. . .

POZDRAVUJTE ZEMI . .

Jediný svět je modrá planeta,

barevnou pletí šedá města sblíží

proč meze podzim deštěm zametá,

jako to ví, kdo létá nad svou tíží

a nad tížemi zbraní hledá mír.

Jediný svět je modrá planeta,

a přece nejvíc milujeme zemi,

ach zemi krásnou, zemi jedinou,

řemínky řek bývala zakletá

milujem nejvíc malou zemi svou.

Jediný svět je modrá planeta,

má země voní chlebem nad svou tíží,

zahynout člověk nedej, pomiluj.

Podzim už meze deštěm zametá,

ale jen domov domovy nám sblíží

a krásná česká zem je domov můj.

BOŽENĚ NĚMCOVÉ

Mělo to pro ně půvab smutku,

vytáhnout ze dna pravdu tmy,

utkat ji do pevného útku,

vyprávět úděl ukrutný,

mělo to pro ně půvab smutku,

pro mnohé autory,

otvírat okna temných skutků

všemu navzdory. . .

A lehce vedle uplývala

povídka Boženy Němcové,

půvabná jinak, jinak dokonalá,

o lidech, o dětech, o louce májové. . .

Ve vlnách doby, kde se pravdy střetly,

proud její tvorby utkaný byl světly

a tragédie ke dnu padaly,

divák byl ze tmy ospalý.

A lákalo i nás, jak pod hladinou

a proud nám dával poznat do nitky

hlubokou pravdu prosté povídky. . .

PŘEDJAŘÍ

Jakoby nebylo to jaro moje,

rašící lístky píchají,

letky ptačího nepokoje

do modra pronikají v okraji.

Klopýtá hrudka vyorané země,

v jaký květ zrno promění. . .

Mlha se vpíjí nepříjemně

do niterného zranění.

Tak pobolívá k jaru tání

dávného úrazu,

tak bloudí krevní proudy v tkáni,

než najdou letní oázu. . .

* * *

Tráva chrastivý smutek

vstřebává do zeleně.

Nejde to, aby se nerozutek,

zbývá ho pořád méně.

I stárnutí je míň

a míň.

Mlhou ten pohled

nezastiň...

Nejstarší list, už nijaký,

loni se vylíh.

Obloha kvete oblaky

jabloní bílých. . .

* * *

Když květy jabloně

otevřou oči,

zrůžovějí houpáním.

Na každém balkóně

v tom kolotoči

je nejpěkněji

až na podzim.

Zjara však přijdou včely

a zdivočelý

sluneční svit

strom houslemi a čely

zhudebnit.

VYSOKÝ LET

Máme tak mnoho zahrad

nedozrálých.

Slunce jak úl a světlomet,

jenom si zahrát

na včely a kalich,

křídla a med,

z hořkostí malých

nabrat

vysoký let. . .

* * *

Sluneční pruhy vlají.

Bude vyhráno, jak těžce

květe vzduch.

Na okraji

stopy běžce,

kolem kruh.

Letadlo a kůň

a vítr bez posádky

jsou pro závod,

o prázdnou tůň

klopýtá vzduch celý vratký

čehy a hot.

Můj kůň je ovšem grošovaný.

Koloběh nemá hrany,

můj kůň,

můj kůň už vůni

do nozder vtáh. . .

ODLET JABLOŇOVÝCH KALÍŠKŮ

Na druhé housle se dá hrát,

co žádný nástroj nevypoví,

když chybí pravý prstoklad

a žhavá hloubka houslistovi,

na lodích botek se dá plout

doutná tam starodávný troud

v odletu bílých pampelišek,

doutná tam úzkost o výšku

které se pokušitel zalek,

a vůně domova i dálek

v odletu jabloňových kalíšků. . .

PŘISTÁNÍ

Vítá je, vítá,

země nerozvitá,

země čekající začátek.

Dělníci kosmu

vešli tělem do snů,

mají v rukou stvořitelský věk.

V něm život.

Život poznávání

za růstu výhod,

za plných obrátek.

Ve středověku

chtěl bůh na člověku,

aby viděl ve smrti svůj lék

a teď, teď věda

ani zaspat nedá.

A tak se zastav, okamžiku,

dej kosmonautům květy díků,

jsi krásný krásou robátek...

ZVONÍ

To zvoní vesmír hvězdami

jak cvrčky tmavá louka,

jen měsíc tiše uplouvá

a vyjeveně kouká.

Ďobla ho vosa?

Včelí roj

přináší hvězdám nepokoj,

troufá si lítat z modré malé

i mezi velké rozespalé

a zkoumat jízdní řád a spoj.

Ó hvězdy hvězdy! Na rybníce

je jich, i velkých, na tisíce

a pro čumáčky kapříků

jsou stejně k nakousnutí zdůli

jako by nad planetou pluly

v zvonění ranních budíků. . .

DOSÁHNOU?

Hodiny, útvar dvoutaktový,

odbily půl a bijí zas,

co starodávné jaro pojí,

už teď se směje koutkem řas.

Svléká se, ještě proti mrazu,

živé a holé předjaří,

proniká sněhu do zákazu

a žluté květy nezmaří.

Hodiny jdou a smrt, jak bije,

škaredé vrby vyrábí,

ale zní dávná melodie

a vzduch je jako hedvábí.

Co ješté housle jaru poví?

Až budou zlaté deště kvést,

dosáhnou díky houslistovi

k mléčnému rozkvétání hvězd?

ROZPÍNÁNÍ VESMÍRU

Vesmír prý málem pokulhává,

v počtech je druhý za vědou,

a básníci, ta horda lhavá,

prý vůbec účty nevedou.

Výbuchem letí mlýny vzhůru,

žabkují prostor v kotoulech

a rozpínají do azuru

horečný tep a horký dech.

Bolí to jejich rozpínání?

Voní jim dálka rezedou?

Co je tam raní,

co je tam ladí do purpuru

To my letíme jarem, létem,

někdo má odpoledne strach,

pak zamáváme hvězdám dětem,

ale co vesmír na cestách. . .

A kde měl tenhle vesmír kůru

před první žhavou minutou?

Vzduchem letí mlýný vzhůru

a na prahu si nemetou.

* * *

Hvězda je vždycky lichá,

teplý je každý chlév,

vesmír je plný ticha

a nemá v žilách krev.

Kolik je smíchu a smutku,

kolik je různých cest

a mír je v žilách útku

dráhy a pádu hvězd.

Jaké jsou které brýle,

dýchají zrychleně

a možná pobloudile

hodiny na stěně.

Jen živý bdí a vzdychá

a dá se do bitev,

hvězda je vždycky lichá,

teplý je každý chlév.

MODRÉ Z NEBE

V ulicích bují černobílé hrozby

a tramvaje se handrkují s houfem aut,

i modré z nebe se dá rozbít,

z luny to vidí kosmonaut.

kouř komínů jí vítr zametá,

na luně v lehkosti

a v touze domů, do zátěže

je modré z nebe naše planeta.

* * *

Den květů,

úžasu a polidštění,

první máj.

I marná láska

planetu mění

v luční kraj. . .

Vysvítí žluť a šedne

květ pampelišky

Na jaře zeleň

v sluneční výšky

uvěří.

MÁJ

Všichni jsme rádi, že je máj. . .

Ať pláče deštěm, ať se směje sluncem

a raketami jeho paprsků

navštíví okoralý kraj,

pronikne za ospalým sumcem

i li zavátému zákrsku

a řekne horské rokli honem taj!

z kolika směrů chodí pohromy,

vydrž, můj máji, nejsi ledajaký,

vydrž, můj máji, vdrž jako my.

Dostihy doby mají v Čechách stáj,

náš první máji, lásko u jezera,

náš srdcem žhavý karafiáte,

po ránu do pochodu hraj,

jak šipky trním zajaté.

Všichni jsme rádi, že je máj. . .

Náš pátý máji nedočkavý

šlapal jsi času na paty,

už v tobě, vzbouřenci, se slaví

máj devátý, máj devátý. . .

POLE

Jak pomaleji orná pole raší

než louky, které nikdo nezasel. . .

Větrní pomyslní tamburaši

vibrují hudbu v strunách jejich těl.

Jak nenápadně orná pole kvetou,

sluníčko jejich zrání dotváří

a pak tu vůni na pel rozemletou

promění v pevný chleba pekaři.

A pole válečná i na řetěze

plivají rez a plodí zplodiny,

pole, kde houba po obloze leze,

nemají květ, květ ani jediný.

Zavátá orná pole ještě hřejí

a mají v rozoraném strništi

vědomí o životě, o naději,

která své neutrony netříští.

PODZIM

Co bylo zelené, je zralé,

mizí i drsné strniště.

Vítr se bouří vytrvale,

země jen čeká na příště.

Vydatnost obilí se měří

bez lítosti a bez pověr,

a tažní ptáci kombajnéři

houfují šiky na sever.

Jsou přece na pzovázku draci,

tak ať se vrtí sem a tam,

podzim se jako jaro vrací,

a co se nevrací, už znám.

Přesýpka mlýnů měří, měří

bez lítosti a bez pověr

a tažní ptáci kombajnéři

houfují šiky na sever. . .

LETNÍ ŠERO

Je letní šero a jdem po paměti

do kraje rozechvěle zvědavých

a z letopočtů nezmoudřelých dětí,

kde voní barevný a vlahý smích,

a je v nich jistota a bezpečí.

Teprve dějiny nám kotrmelci

bezradnost velkých lidí dosvědčí.

Díváme se tam dokola a žasnem,

jak daleko má větev ke hvězdám,

je nás tam houf a vylétáme za snem,

do hlíny lístek doklopýtá sám.

za hudbou, která jarem dozněla,

do kraje rozechvělé touhy dětí

být prudkým ohněm, ohněm z popela.

* * *

Hvězdy se nedají vyčesat,

měsíc je hřeben a couvá.

Určitě hvězdy - lidé snad

se potkávají znova.

Vánice záclonu vzdouvají,

Ale co zbývá potají -

jsou diamanty ryzí. . .

MĚSÍC

Těch nocí temných

tisíce. . .

Oříškem je v nich

tvář měsíce.

Uběhlo nocí

milión,

geniem loci

je ten lampión.

Co vidí oči.

Obličej strnulý,

krkem neotočí,

rty se nehnuly.

Kdo ohmatá si

Má měsíc vlasy

nebo pleš?

Ó snílci dávní,

zbloudilí,

otázku hlavní

jsme zjistili.

Měsíc má tváří

tisíce,

jedna dál září

z měsíce.

ANMOR NA RAKETĚ

Amor na raketě k Venuši,

v skafandru mu to nesluší,

ale je do planety

zamilovaný po uši.

Dal by rozbitý atom,

aby věděl, jak je na tom.

Trápí se. Proč a zač

neví ani počítač.

Básníci, ačkoli četní,

a každý se vidí veliký

jak vrchol výpočetní

techniky,

amora uznávají

jen v báji,

o tom na raketě k Venuši

nic netuší.

PRŮSVITY

než prsty krajkářek,

jen mít je rovnoprávný v nich,

ne chorý,

jako ten v dýmu přetvářek,

jakými vynikají diplomaté

a jejich dýmka míru mate,

co který řek a neprořek. . .

Průsvity, to jsou tvoje monotypy,

jsou krajky světlo stín,

vetkaly do sítin,

průsvity listím, větve ruce lidí,

paprsky očí, které pravdu vidí,

průsvity listím do trav hlin. .

průsvity listím. . .

JDEM ...

Vratkýma očima se dotýkáme

vrcholu jara ve větvích,

tam je to odedávna známé,

co voní jako květ a smích,

tam - jenom sáhnout po křišťálech

svých tužeb mládí za plotem,

vítr tam do zeleně zaleh. . .

jdem. . .vracíme se? Jdem a jdem. . .

POVÍDKA

Někdy tě vnímám bezvýhradně

na laně stejné tóniny,

jindy má propast ledy na dně,

jsem pro výstup, ale pro jiný.

Ve skalách znějí odpovědi,

vymýšlí si je ozvěna,

a potichu jsme oba bledí

jak nenapsaná písmena.

Chceme tu povídku mít ihned

na laně stejné tóniny,

ale jen z vrcholu je výhled

na protěž, dno i jasmíny.

* * *

větve jsou jimi prohnuty.

Monotyp jejich barvy loká

jak půlnoc, v duti černooká,

jak věčnost letmé minuty.

Kolik dá zahrát symfonií

zvonková stínohra, kde tvar

do svého mlýna vítr vpíjí,

loutna mu kouzlí žaluzii

Kolik je proměn do motýlů,

větve jsou jimi prohnuty.

Sen totožnosti nabral sílu

a měří lidem bez rozdílu,

já ve květinách budu ty.

* * *

Rusalku, která oněměla

pro marnou lásku k člověku,

ve tvaru krajin, hvězd a těla

a v jejich tichém doteku

a malíř duhou palety,

vesmír nás točí do kulata,

vrháme vzhůru lamety.

Ve tvaru krajin, hvězd a těla

a v jejich tichém doteku

je tvorba, která oněměla

výmluvnou láskou k člověku.

NEBLÁZNI. . .

objevů a hudby, která zní,

že jimi i jiný bude zmaten,

že podědí rýmy na básni,

potom do olejů vniknou stíny,

mění rytmus, mění madrigal,

nebudem to my, a bude jiný,

míjíme a kolujeme dál,

ale nesnít o trvání pláten,

objevů a hudby, která zní,

to je padat rnalovaní blátem,

to je umřít. . . ne, to neblázni. . .

* * *

Tvé vlasy ponenáhlu blednou

a do úsměvu tichne smích,

měli jsme cestu nedohlednou,

to co jsme čekali - až jednou -

nás míjí, míjí v oblacích.

Můžeme tušit v poezii,

Když přijde stín a zaplaší ji,

nás holý život nerozbíjí,

máme svou dávnou odvahu.

Ve vyšším napětí nám spánky

ovívá vějíř u očí,

a z očí přímo ze studánky

navzájem čteme dávné stránky,

kde proud jak jiskra proskočí.

SLUNCE V NÁS

V těkavém prachu zapadá

pichlavé slunce. . . Ještě ohyb

a padne zemi na záda.

Ty spíš, jsi tiše za únavou

z tvoření proměn předmětů

a v temnějících kresbách plavou

tvé chvíle trávy po létu.

Vzali jsme slunce do paměti,

ten údiv, když jsme byli děti,

je pořád ještě, pořád v nás. . .

ZEMĚ

Jak průstřelná

je oranice vrásek,

obranou měla by být,

kde se den do paměti zasek,

a není.

Není v ní klid.

Je odhodlána jako loni

k omylu politiků.

Třeba to omyl není,

i černé větve na jabloni

mají růžovou kolíbku.

ZÍTŘEK

Čas není domov, chutná po raketě,

a máme ho jen trochu pozpátku,

až bude jaro, ubíhá nám v létě,

je to, co narození pro matku.

Zpáteční letenka má olověná

a dýchavičná křídla omylu,

kulatých květů, oček motýlů.

Před námi slunce, to nám roky vrátí,

odejme vše a změní v pralátku.

A přece chutná zítřek po závrati,

je to, co narození pro matku.

ŠŇŮRY VZHŮRU

Sráznou dráhu čáry,

kterou letadlo vleče

bílou,

v kleče

jako svou milou.

V obloze před podzimem,

světlé jak na jaře,

ty dráčku trojklanný,

stromy jsou denně v jiném,

jak lístek ze snáře

trhaný.

PODZIM V ČECHÁCH

Opona deště let

zklamání života

smývá,

dopisy vítr smet,

větev se vymotá

křivá.

Do zimy vstane dům

z hrobů i z kořenů

zdiva,

krůpěje patří rtům,

zem loká proměnu

živá.

* * *

Dlažební kámen byl ze skály vyrván,

tam ve vlnách tlaku narůstal,

utajil křivdy do nehybných nirván,

je neoblomný jako král.

pokrývá temné žíly potrubí,

hněv města kypí v nich, až vyvře,

líbivý povrch lávou zahubí.

Nad hlavou vlny beránkových vrásek

pomalu tuhnou na kámen, to on

do modra letadlovou čarou zasek

tlakový rotující zvon.

letíme k němu, páku zvedneme

a napnem v žule kabelové žíly

elektrického křesla křmene.

* * *

Vodní proudy, tavené na měď,

pod filtrem oblak plují velbloudi.

Má poraněná paměť

mi v doufání brání

a zabloudí.

je plodný jak dravý leukocyt.

Je tolik vynálezů, ale není,

kdo by dal igelitu tlít.

Vrací mi filmy zraněná paměť.

Pod filtrem oblak plují velbloudi

a vodní proudy, tavené na měď

bloudí a zabloudí. . .

ZROSENÁ PAMĚŤ

Zkroucené údy stromů

z pahýlů ale tryská

zelené proutí života.

Jak dojde k jarnímu zlomu,

vy na klouby orvaní. . .

jak taje zima zblízka,

jak bolí nahota. . .

Postavy pokroucené

v travnaté zahradě,

alejí se jde domů

zrosenou pamětí.

Co ve vás na květ žene,

To vůně starých stromů

sprchává na děti.

LE'ŤTE, PTAČÍ NOTY . . .

Leťte, ptačí noty,

v poplašných drátech podzimu

na jih!

Dojde-li na všivoty,

pár útoků vám prominu,

k dýce nedozrálých.

Ten obal,

kterým putujete,

o planetu.

Jak by se nepodobal

kronice mnohaleté,

nikdy ji nedočteme,

ale je tu.

Leťte, přeletaví,

leťte na jih,

dokud let nezastaví

pár plodů

zralých.

PŘIŠLY MAMINKY

Šlechtické sídlo, park a mramor,

na každém schodu stojí amor

s živýma očima.

slunce jim pravé vlasy zlatí,

i šípy, každý má.

"Maminky přišly," řekne jeden

a celý houf je rázem sveden,

jak zrní ve mlýně

zasype vcházející ženy,

ten okamžik je vytoužený,

"maminko, vem si mě"!

sbírají šíje, visí na nich,

šípy už ranily,

v domově dětí chybí všelék,

to jen kurs mladých učitelek

sem vpadl na chvíli. . .

SLUNÍČKOVÉ DĚTI

Startují, sotva koukat stačím,

rakety místo podrážek,

míč v roli globusu,

nadbytek svačin,

A tak jsou křehké. Počítače

tu nervní něbu neztuží.

Globus je těžký míč,

mnohde se pláče.

Rozhodnou kroupy o růži?

Kam chtějí sluníčkové děti. . .

Je tam dál než k nám do bájí.

Ale že bude mír

všech barev pleti

jistotu ještě nemají.

VODOPÁD USÍNÁNÍ

Vodopád usínání ladí křídla,

šípkový keř je v růžích navenek.

Modro a mlha. Do osidla

padá milión pomněnek.

Dítě spí klidně. Úzkost jenom ve mně

nad jeho bezbranností zůstala,

chapadla rozervané vrané země

labutí krčky rdousí bezmála.

pomněnky z osidla se vyprostí,

to dětské oči chápou vyprávění -

vstupují do něj s dětskou vážností.

HEDVÁBNÉ NITĚ DEŠŤŮ

Hedvábné nitě dešťů narůstají,

do zorných polí se nám vpíjejí,

a přátel ubývá nám na okraji

odklonem kolejí.

Jen málo majáků a trochu stromů

v nejdelších dávných nitích vytrvá.

Spějeme možná v náruč miliónů,

jedna je náruč domova.

Hedvábné nitě dešťů přišívají

k rukávům tíži - ale dítěti

naberem vodu ze studánky v máji -

pro jeho století.

OBSAH

Vzpomínka

Prázdniny

Čtyřlístek

Blesky v podymě

Smetanova vyhlídka

Nebyla auta

Nezapadne sněhem

Březen

Jde o to

U kmene mého těla

Jak plaché listí

Vedlejší účinky léků

Hrdinství lékařů

Za budoucí léta

Kresba

Každá cesta je jak dlouhá stuha

Větve tíží houfování šišek

Den je tak ozáblý a ponurý

Sníh

Mámě

Zrození

Štěně

Malému Honzovi

Pozdravujte zemi

Boženě Němcové

Předjaří

Tráva chrastivý smutek

Když květy jabloně

Vysoký let

Sluneční pruhy vlají

Odlet jabloňových kalíšků

Přistání

Zvoní

Dosáhnou?

Rozpínání vesmíru

Hvězda je vždycky lichá

Modré z nebe

Den květů

Máj

Pole

Podzim

Letní šero

Hvězdy se nedají vyčesat

Měsíc

Amor na raketě

Průsvity

Jdem. . .

Povídka

Kolik je proměn do široka

Rusalku, která oněměla

Neblázni

Tvé vlasy ponenáhlu blednou

Slunce v nás

Země

Zítřek

Šňůry vzhůru

Podzim v Čechách

Dlažební kámen ze skály byl vyrván

Vodní proudy, tavené na měď

Zrosená paměť

Leťte, ptačí noty

Přišly maminky

Sluníčkové děti

Vodopád usínání

Hedvábné nitě dešťů

Obsah

Vydal Městský národní výbor v Lomnici nad Popelkou 1990

K výstavě v Městském muzeu