Zdenka Bergrová

Ilustroval

Věroslav Bergr

Poutalo mě skloubit verše psané v nesnadných formách minulých staletí s verši volnými. Kdokoli teď může za poezii prohlásit cokoli. To bych nechtěla. Ale kdysi platilo držet se ozdob a metra, jestli je to poezie, bylo taky vedlejší. Lákal mě pokus projít úskalím. Dosáhnout i v nejtěžších formách stejných dojmů jako ve volných verších. Nevím, jestli se mi to dařilo, ráda bych. Některé útvary jsou tu úplně nové a přitom podobně těžké jako ty dávné.

Pocit ohrožení trvá, bourání zbraní není úplné a nezvládne všechna nebezpečí. Dá se - i v míru vyloučit náhlý posun půdy pod mamutí stavbou? - Dá se vyloučit pozvolná germanizace?

Prý návrat do Evropy. Copak si dala Prahu vyrvat? Stačilo by vyléčit srdeční choroby. Je na ně lék?

zb

***

Praha je pečeť na vyznání země,

kde srdce volá mír.

Je propojena řekou, která teče

v našich tepnách.

Rostou v ní houští kamenných útvarů,

jedle věží,

bloudivé kukly ulic,

tajemné ulity.

Večer má tolik šperků,

Je to studna pramenité krásy.

Je divotvorným zdivem naděje

po ránu v rosách.

***

Kudy se vine vítr,

promítá na plátna zdí

barevné vlny.

Kudy se řine déšť,

svítí na mokré dlažby

záhadnou šedí.

Kudy se kmitá vánice,

do blízkých očí.

Jen kudy šlehá oheň,

běží i po domech

stín.

***

Jestli tě ještě zebe déšť,

přijď do kráteru války,

tam znova nevnikne

ten časovaný úžas,

jestli tě ještě pálí mráz,

přijď do kráteru války,

tam není rozvrat,

jen Zikmund a kališníci,

jestli tě ještě studí sníh,

přijď do kráteru Prahy,

ta rána zraje dosud ke květnu,

jestli tě ještě sráží vír,

vstup do kaštanů v bílém,

vždyf je to stejný květ,

jestli tě ještě míjí den,

přijď na to dávné místo,

kam války nemůžou,

kam nedosáhne tma,

jestli tě ještě zebe déšť. . .

***

Kde spíš, ty slepá s vahami,

jak odstředivá síla,

když rotace jí oznámí,

že kopí obrátila.

Nebe už nebdí nad námi,

ta pranostika milá,

kde spíš, ty slepá s vahami,

jak jsi se vybarvila.

Není tu nic než boj a my,

ta odstředivá síla,

a soud co nejdřív oznámí,

že smrt nás porazila.

Kde spíš, ty slepá s vahami. . .

ŽELEZNÁ NEDĚLE

Řachtá to, zvoní.

Spirály vytrhaných drátů

látají eleganci zátiší,

vyběhlá pera pohovek a křesel

by ráda uložila prach,

řachtá to zubatým kolečkem

jak dávný flašinet.

Řachtá to,

škaredá středa se mění

v zelený čtvrtek.

Ráda by uložila prach

v spirálách vytrhaných drátů

a v eleganci zátiší

pohovek a křesel

by ještě zvonil flašinet,

řachtá to v prsou,

řachtá to zubatýni kolečkem,

škaredá středa se mění

v zelený čtvrtek.

***

Perníky prejzů s polevou

ledové jinovatky

jsou klávesnice píšťal věží,

na které vločky dovedou

vyhmátnout metelivé zmatky,

když sněží ...

***

Nuselské údolí na dávné rytině,

stromy a mlha, potok nebe nese,

klid je v té krajině,

podobně jmenuje se

po hudbě domov.

Čas mina mezi ně.

Jsme v barákovém lese,

jen potok vagónú bubnuje hrdinně,

div plíce nevytřese

v širokém komíně. . .

PALCÁTY KAŠTANŮ

Pad na pohádku

temný stín,

v okolí hrádku

zabloudím.

Do kůry stromů

zakletá

nemůžu domů

po léta.

Tkají nit kukly

moruší,

kaštan tón puklý

vytuší.

***

Kamenný sloup

čert nesl k Vyšehradu,

dolů ho zhoup,

když prohrál vádu.

Zbyl trojí kloub,

pradávné obětiště,

proniklo hloub

a má své příště.

Je rozbito,

co projde sporem

a neví to

v úsilí chorém?

Býval tu hrad.

Jaký má podíl

na tom, že pad,

že ho čert shodil. . .

HRADEBNÍ OKRUH VYŠEHRADU

Náhorní plochá výšina

pod náspem katakomby tají,

tma do nich kruhem zaklíná

bloudění tajemnými kraji,

venkovní valy protíná

vozovka bič a zamyká ji

trojice bran, ta bylina,

kterou se hory otvírají,

a pentle cesty kapli má

jak bílou kamej na okraji,

jsou to dva hříbky Martina,

nebo tu poupě kvete v máji,

náhorní plochá výšina

s dělovu špicí Himalají,

na moři města jediná

úplná loď, a kolébá ji

vltavská vodní vteřina,

po které věky ubíhají,

ta vyšehradská výšina,

bloudění tajemnými kraji.

CÍSAŘSKÁ LOUKA

Neříkej, taky to víš,

jen voda běží mezi lidmi,

jen voda a nic víc,

není to jiný děj,

a vodivé pásmo vzduchu,

neříkej, taky to víš,

splétají se větve

topolové na ostrově,

není to jiný děj,

běží mezi lidmi voda,

nic víc.

KUBISTICKÉ NÁBŘEŽÍ

Po klidu ani památky,

kde písek přesýpaly vlny

a vodník tleskal pod skalou

na topole.

Dynamické domy

tyčí své vypouklé hrany

nad kvádry navigačních cest,

baráky tam pavlače vystavují,

po vorech už jen brázdy

zbyly v knihách,

ve starém Podskalí jak bývalo. . .

Tunel je úzký,

vypouklé hrany se vykolejí,

kdykoli zatleská vodník.

Dušičky plavců zbyly v hrníčkách

pod kvádry skal.

***

Atlanti nesou jádro Evropy,

aby se udrželo v rovnováze,

protože chaos natropí

výbuchy v Mléčné dráze. . .

***

Mácha má na pomníku zavolání

daleké cesty. Kam by vedla teď,

marné je bránit napajedlo laní,

marné je bourat betonovou šeď,

marné je lákat do svárlivých planet

pohodu zahrádky a kuchyně,

to Mácha nechtěl domov hanět,

zahynout nechtěl, ne tak hrdinně. . .

Vpletený v kole opentlené májky,

nevolá kytarou pláč balalajky,

a jeho hlubší tón je nejtišší,

právník a práv se dovolává němě,

nebyla jeho ani tato země,

jen verše, jasné hvězdy ve výši.

VYŠEHRADSKÝ SLAVÍN

Jak vojáci, zabití v poli,

jsou na desce jmenováni

absolventi bitev duševních.

Kytaru jiné tóniny bolí,

a tůně v nich.

Jiná dramata, jiná plátna,

jiné plánování věd

je úkol pro adepta,

dále je platná

jen míra, jak laťku kdo zved,

jinak se kamera neptá.

Absolventi bitev duševních

se bouří proti smrti, zalkám.

Ale jak jinak taje sníh?

I kytary se bouří proti válkám.

Válkám budoucích.

Jen zranitelné ještě bolí.

Mrtvé jen v náznaku.

Ty věčné stíny vojáků

zabitých v poli. . .

PRAMEN TOPOLKA

Ve svahu, v jeho zlomu

vyvěrá pod Topolkou

pramen Mohykán.

Vypral by rád les domů

oblohovou šmolkou

a běžel buhví kam.

V ulici dole

škrtají o pás asfaltu

zápalky,

za každým autem dým.

Nábřeží letí palbou do dálky,

Vltava plyne s ním.

Ve svahu pod Topolkou

studený doušek polykám.

Nápojem čiré pěny

je dýmem nezkalený

pramen Mohykán.

JARO NA PRAŽSKÉM DVORKU

Jaro je fakir,

leží na věžích

a nás to píchá pod lopatkou,

z betonu dvora břízka vyrůstá,

pojď dolů

na tu chvíli krátkou,

můžeš ji líbat na ústa.

Prameny udupané

dopravou

nechaly jenom v očích po krůpěji,

ale teď jaro leží na věžích,

na střípkách slunce,

a ty hřejí

pod břízkou beton plný pih. . .

***

Slepě jinam

pospícháme,

dláždění nám

kroky láme,

ale křivé

uličky

zůstávají

pod víčky.

***

Na Malé Straně U Glaubiců

to podloubí a podkroví

je tajná skrýš, a kdo to ví,

na Malé Straně U Glaubiců

několik vetchých tet a strýců

snad ještě něčím osloví

na Malé Straně U Glaubiců

to podloubí a podkroví.

VLTAVSKÉ JEZY

V propustích rokenrol a šimy,

žofínský melodram

o tom, jak proplouváme jimi,

ten poslední už sám,

řešety málo děravými

to houpe k závorám,

v propustích rokenrol a šimy,

vltavské kry a prám,

posádku ohne most a vzpřímí

na prahu panorám,

ale jen proplouváme jimi,

ten poslední už sám,

v propustích rokenrol a šimy. . .

NOVÝ SVĚT

až umřu, bude tma,

když zvadne sníh, je sychravé jaro,

staré omítky se loupou,

lucerny svítí do bílé mlhy,

krámky na Novém světě

otvírají brány,

malíři na ně věší plátna,

i do oken,

a dlouho není tma,

až umřu,

chci na Nový svět.

***

Ach ta gotika!

Marie Panna u řetězu

pomohla vodám tolika. . .

A vadí tolikrát květ bezu -

jak ten čas utíká...

***

Dominoval chrám svatého Jiří,

než byl vybudován Vít,

do dračího boku dosud míří

kopí, když to musí být. . .

***

Po Starých zámeckých schodech

chodíme pomalu,

málem jde zahradám o dech

při zpěvu chorálů.

Dalibor nedoříkává,

že hudbou nedošel práva,

ó město, údolí mé,

kolik se nedovíme. . .

NAD PRAHOU

Lamety světel běží ulicemi

po splávcích lamp a rázem zažehnou

bělavé šero, které v tůni mění

nehlučná salta, končí pod pěnou

a je tu večer.

Stromy na Petříně

cinkají listím jako penězi

a černá těla prostírají líně

na šedé rozplývavé pomezí

náhorní tmy.

Tma z větví vpíjí

stromovou vlahou melodii

i naše kroky v pláních cestiček,

až jiskrnaté včely probzučí ji,

ta kropenatá klubka hvězdných zmijí -

lamety světel v klenbě bez příček.

LORETA

To jednou v létě -

kdo hudbu podzimu uhod,

nechal ji na Loretě. . .

***

Chtějí být klamáni,

jen proto věří.

Tadeáš bere přihlášky

i po únoru.

jen proto klamou.

Předpověď počasí -

bude smutno až líto,

později klid.

Chtějí být klamáni

jen proto.

ELIŠKA

Bílá paní, dlouhý pléd,

zkamenělá na trávníku,

bylo nám tak málo let

na nějaké city díků,

padal na ni prach a pel,

nikdo datum nevěděl

konce války.

Nám tu a tam někdo pad

srdcem na ostnatý drát.

Mnoho smrti,

žádné katafalky.

Vtip - to co se nabídlo.

V troufalosti nadbytečné

říkali jsme dávné slečně

Strašidlo.

Ted', povím jen mezi námi,

také my jsme dávné dámy,

Když se houfem sebereme,

vdovy, vdané, rozvedené,

říkáme si Elišky.

NA CIBULKÁCH

Na čínský palác je malý

tento pavilón,

schody ve tvaru šály

vine pavilón,

bohatý na portály

je ten pavilón,

trpaslík, čapku má-li,

tak je pavilón,

stíní pavilón,

když deště zaťukaly,

capká pavilón,

na srdci šedé skály

pláče pavilón,

jak vítr neurvalý

zvoní pavilón,

z úkrytu kulku vpálí

lstivý pavilón,

milenci tady stáli,

skryl je pavilón,

cymbál má v cyankali

cynik pavilón,

čínský pavilón.

NA VÝTONI

Vodou to voní na Výtoni,

po mléčné dráze pluje vlak,

sedal tam na lavičce loni

vltavský vodník funebrák.

Po mléčné dráze pluje vlak,

po mracích prachu fanfaróni,

vltavský vodník funebrák

dušičky po náplavě honí.

Po mracích prachu fanfaróni

zvyšují auty krevní tlak,

dušičky po náplavě honí

vltavský vodník funebrák.

***

Je klášter Na Františku,

má dvojí areál,

mníšek tam asi mnišku

po čertech pohněval.

Pil víno, vypil dížku,

když slavil karneval

a pod kápí se smál.

Napáchal spoustu hříšků

a neže by se kál,

ach mníšek asi mnišku

po čertech pohněval

v klášteře Na Františku.

NAVEČERNÍ

Už recitují kameloti

titulky na praporu dne,

chodník se pod náporem potí,

vozovka sem tam zarudne,

nad hlavou kladky v síti drátů

vrhají záře záludné

hned na tu stranu a hned na tu

a sprška vniká do očí,

poraní achilovu patu,

v titulkách půjde o to, čí,

už recitují kameloti

už kladka zdvihá obočí,

chodník se pod náporem potí

***

Ulice za šera -

poloze lovených rybek

lidé se liší,

štička některá

uniká do výhybek

a korálových skrýší.

Na vlně úsilí

plujeme k lásce

nebo k nenávisti,

abychom přežili,

a na háček vlasce

se loutky jistí.

Ó zlobo dne,

Praha stověžatá

má temnou oblohu,

jednou ji probodne,

vylomí její vrata

a bude po bohu

na zemi svobodné,

kam za večera chvátá

štěstí...

***

Nic jiného nemá ten klid a ten smutek.

Čiré jsou voda a vzduch,

lem ohně, ten horký,

a drcené sklo.

Rovnání vyvrací z kořene domy,

to nevoní šeřík, to zvoní ocel,

nic jiného nemá ten klid a ten smutek

z násilí falše a změn.

Z horního klenutí

láme se budoucí mramor,

snad jenou uklidní podkožní prach,

vítr však vyvrací z kořenů domy

a z temných očí padají hvězdy,

je podletní noc.

srpen 1968

***

I ty se točíš, smutný kouři jara,

opary ulic voní zatáčkou

a převrácená vražda autobusu

rozlejvá sladkou krev. . .

Jen přání visí na zlámané niti,

potichu mží, je dusno předčasně

a rozmlácené ráno proklouzává

a já se lásky k zemi nevzdávám. . .

1969

***

Pod Karlův most pluje loďka,

je nad ní mnoho kamene,

možná ji žralok potká,

možná se duha vyklene.

Možná i klenba duh -

po kapce kruh. . .

BLÁTIVÉ VÁNOCE

Černě se leskla návěj bláta,

dělobuch prskal divoce,

rodila se noc tichá, svatá

a zavoněly vánoce.

Přátel jak šafránu je v domě,

olovo lijí ze zvyku,

studený pot se povědomě

řine z hvězdného cedníku.

Ale to dítě! Raduje se

a něha vniká do tepen,

naději slunovratu nese

na mír a světlý, tichý den.

***

Od války k tvému narození

uběhlo mnoho let.

Ať roky cokoli dál mění,

devátý květen válku smet.

Padlým i ožehlým, těm zvláště

navěky polámala vaz.

Oblohou táhly vojenské pláště

a zapadaly do krvavých gáz.

První dny míru u nás na Pankráci

z mávátek stékala krev barikád.

nesmíme se té houbě dát.

Ty nejostřejší patrony jsou slepé,

nevidí cíl.

Odzbrojit úsměvem jde lépe.

Chcem, abys žil.

***

Do oken šepsovaných deštěm

vykřiklo slunce,

padla stará zeď.

Poslední opozdilci proudů

projeli právě dolů okapem.

Zurčí to vozovkou

a z náhorního modra

se hrnou barvínky

tvým očím pořád bližší,

nápory vzduchu

polykají kouř,

kapky se na římsách kohoutí,

už závod prohrály,

do oken šepsovaných deštěm

vykřiklo slunce,

padla stará zeď.

***

ale jen čára Vltavy

podtrhne panoráma.

Rýmy se mění,

ta pěna v propustích jezů,

vidlice věží

jen do vesmíru vypálit -

start je tu zakletý v očích

a trvá. . .

Taky to vidíš.

Nebe světélkuje.

Do nových tónů v něm pluje

hladina pod námi.

je nakažlivá,

proto méně slov.

CHRLIČE SVATÉHO VÍTA

Klenba je lomená

jak šilhající ďábli,

volá je ozvěna,

aby se o proud šábli,

je právě zelená

a deště neoslábly,

klenba je lomená

jakoby klouby zábly,

a zvenčí berle má

z kamenných krajek hráblí,

volá je ozvěna

jak šilhající ďábly,

klenba je lomená. . .

NÁRODNf DIVADLO

Budova v duchu nové renesance

je fénix - ne - je náš pták ohnivák.

Když tato země vede vzhůru psance,

rodí se život v ohni právě tak.

Národní divadlo je dávné pole

válečné, orné, autor neznámý,

rámují hory, duní věty holé,

svíceno blesky nebo hvězdami.

Je v Mastičkáři mazané tou mastí,

kteróu hra žáků chrámu vnutila

a hledá v nově probudilé vlasti,

kde domov má, ten domov u Tyla. . .

jen zůstat celý život bez falše

a nedovolit nikdy honoraci,

aby se povýšila nad Alše,

jinak se odehrává v každé době

Nevěsta, jak ji Karel Sabina

nevinně prodá tam, kde národ sobě

věnuje víc, je větší hrdina. . .

Národní divadlo, sen o mamince.

Tady se chleba jídlem násobí.

Jak utichají lampy, cinkne mince,

kterou dal dělník z velké chudoby.

Ten chrám si bojem vydobyli žáci,

vyrůstal jako domov u Tyla

a perly mravenečků nepoztrácí,

i kdyby půlnoc věků odbila.

A je-li Národní, ta dávná scéna,

tepnami okvětí a životů

na oblé obrazovky napojena,

budova trvá, jen je bez plotu,

a perly mravenečků nepoztrácí

a váže na Máchu i na Tyla.

Ten chrám si bojem vydobyli žáci,

aby je tvorba tíhy zbavila.

Nad zlato obroda je v malé slánce

a žák je odvěký pták ohnivák.

Když tato země vede vzhůru psance,

rodí se život v ohni právě tak.

OPONA V NÁRODNÍM

Je na houpačce,

kmitá

mezi komorami

malebná dívčí postava.

Jde vzhůru,

ale je dál s námi,

v proudění krve zůstává.

Nevíme, kdo je v pravé půli,

kdo v levé -

jedna krev a zem.

Byli jsme srdce,

tak jsme nezhynuli.

Dokud jsme srdce,

nezhynem.

NÁRODNÍ V HUDBĚ

Kolik tu bývá hudby pohromadě. . .

Vlévá se dovnitř její oblý proud,

hučí a skví se květem jara v sadě,

zemskému ráji nedá zahynout,

hned divoce jak hněvy vodníka

doléhá dál než do měsíčních dálek -

do válek hudba mírem proniká.

Má melodii modrou po planetě,

po krvi červenou a bílou po mléku,

duhové barvy má po pestrém světě

Národní divadlo je v hudbě růží,

krůpěje mají z plátků misky vah,

hudba se kloní k lásce, hudba druží. . .

Srdce mi stálo na špičkách. . .

***

Gotický most má na zábradlí

sošnou aureolu

vzniklou v baroku.

Jsou to v bitvách o vyznání padlí,

nad vlnami spolu

pózují,

jak podléhají útoku.

Kamenné věže nesly hlavy

českých pánů

a pak z barikád

další hrdiny tu do Vltavy

čekal pád.

Tady prý kočí práskne bičem,

epitafní větou

naplní hlas proroků.

Koně ujeli, bič není zničen,

nanovo ho pletou

vlny útoků.

U ZVONU

V poloze výklenku

rohový arkýř

je zvon.

Výstřední okno

méně vpravo než vlevo

je rovné.

A oblouk se blíží, blíží,

nesepne jako ruce.

Na zvon v poloze

arkýře udeří

okno

méně vpravo než vlevo,

ruce

nesepnuté

se blíží.

To je zvon.

***

Poutní orloj

je pravda, která zvítězí,

neznámý vojín otáčí tím kolotočem

proti směru světa.

Když klinká smrt,

když ji plaší kohout,

pro poutní místo holubů

neznámý vojín zůstal živý

a přijal jméno

Mistra.

Poutní orloj klinká. . .

Poutní orloj se otáčí,

proti směru světa

je poutní místo

holubů. . .

BETLÉMSKÁ KAPLE

Bratry jak bílé chmýrky pampelišky

rozvála víra po výspách

a vyklenula betlémové stříšky

kvétoucích lip i v pustinách,

pod nimi našla teplo pro Ježíšky,

a vládla klidem nadosobní výšky,

kam ortel nikdy nedosáh.

Nebe to tam a klid nám nezaviní.

Náš materiál víry je tak jiný.

Náš příboj boží oko splách.

Nad hlavou třaskají nám jeřabiny,

dál ale modelujem z tvárné hlíny

***

Kacíři,

ustupte Anežce České,

ať platí jednota.

Ať se tu nikdo hledající

nemotá...

Čarodějky, pro vás

nádhera chrámů

asylem nebyla...

Pravdu, tu vaši, neoklamu.

Je dál mnohým nemilá.

Byly už odsouzeny

popravy procesů.

na duši ponesu.

Kacíři,

z pokání

vlídných biskupů

po smrti véčné

vám život vydupu?

***

Oblohu podpírá klenba těla

jak dávné loubí

v boji s raketou

vodomet zákoutí.

Ramena posmutnělá

poztrácejí klouby,

jestli je rozmetou

kohouti.

Atlante, tomu se vyhni,

než do pat u bran

padnou ti,

než rozmetou výbušnou výhní

vodomet zákoutí.

PROTESTNÍ POTLESK

Déšť pěší zónu větrá

a jde v něm tichý proud.

Kdo tady vyjde z metra,

chtěl by s ním plout.

Snad ticho bolí chmurně,

snad proto tleskají.

Jdou k předvolební urně?

Dá se jít potají?

A já jdu odpřednášet

vzdorného klasika.

Proud mládí v dešti našed,

proto nic neříká?

I tam jsou všichni mladí

v dychtivém hledišti.

Vědí, že klasik svádí

boj o příští?

Má verše shodné v mnohém,

jen pochopit.

"Pán v stejnokroji strohém,

v pokorné bázni lid. . . "

Potlesk je neprotestní

a dlouho tleskají.

Tak co to ve mně teskní?

Bylo to potají.

25.10.89

***

Jen lidi našli půdu pro chudé,

úroda na ní mizí,

lidmi zabita.

Poslední bitva

nikdy poslední nebude

nadarmo prokvítá.

Mým chudým se dalo ukrást

i to, co neměli

a mít nebudou,

implantovat jim úraz

nadzásob žhavé oceli

a dluhů s ostudou.

Dějiny rozbouřené Prahy,

svět vám všechno dluží.

Planoucí prapory -

náš zpěv je opět nahý

ten chorál navzdory.

***

Chytají plavci demonstrací

pentle vodníka

dnes a denně.

Sluneční povrch zaburácí,

příměří ulic uniká

zkrvaveně.

Kdo využil i večera,

kdo určil tohle místo,

datum.

Ano, ten pramen vyvěrá,

ale nanejisto -

věčným zvratům.

Sluneční skvrny jsou jak štíři,

mýlí nás východ, západ, jih

už trojím rozkazem.

Snad ale v barvách duhy smíří

bitvu z posledních

česká zem.

KARLU ČAPKOVI

Koho má matka raději,

Petra či Kornela. . .

Jakou má člověk naději,

že vstane z popela. . .

Tam, kde je v ruce klacek,

ve druhé tvrdý štít,

nedá se kvítí vracet

a roli nesplnit.

Beránčí role váží

k zpěvu a ke svíci -

a v rolích reportáží

jsou taky věřící?

Nehledám pánaboha,

že by tu bitvu ved.

Pravda je drsně strohá.

Kdo včelám sbírá med.

***

Kvádry ohlodané,

čpí v nich svítiplyn

s kořínky plísně.

Věžemi vítr vane,

probodává Týn

tak přísně.

Co je trvalé. . .

Vraždy

z dob Mistra Kampana,

anebo mina

a po ní korále?

Ulpěly navždy

jako pohana?

Nebyly v plánu -

jako by byly -

miny a popravy.

rány za omyly.

Vítr to vypráví. . .

***

Jako chvění

probíhá ten jásot,

jako chvění

ta změna probíhá -

obilí rukou -

letící koliha.

Všichni tak vlídní

v celém kolébání

bez plotů,

vodomet nevylidní,

zátah neporaní

jednotu.

Bude to zítra?

Bude to dál?

Kde jsi, můj nejbližší,

kde jsi tu stál. . .

***

Dýka sebevraždy

je v kabátě

zneužité svobody.

Každý ji hodí okatě

jakoby do vody.

Není to dýka

bezbranně nahá,

je to drak návratník.

Smýká,

po hrdle sahá

devaterem dýk. . .

***

je listí, vítr je rozvívá.

Po krvi Prahy jabloně plané

to vědí za živa.

Kdo moh, ten urval perlu vodě

a lidem, co rvát se v hrudi dá,

krvácí vůle po svobodě.

Kdo ránu uhlídá. . .

***

Voda Vltavy

je příliš kalná,

pozpátku chodí čas

do dávných bezpráví,

parlament je lhárna

křivolakých tras?

Křižáci křižují,

straníci straní,

lidé se dřou

a jiní ve sluji

vekslují jak páni

a vedou svou.

Jen víra věří,

měnlivý tvar má -

zítřky vypráví

o syté zvěři.

Je příliš kalná

voda Vltavy. . .

ZEMSKÝ RÁJ

Na pohled ráj. . . Co uvnitř půdy

na spodních vodách svědomí?

Čí vinou je ráj krutě chudý,

a co je v nás - a jsme to my?

Třikrát jen cizí rozhodnutí

drásavé křivdy natropí.

Nutí nás, ale nevynutí

srdeční infarkt Evropy.

lávu a ledy prolomí.

Jsme rostlí pro kacířské bludy,

ne pro zvrácené atomy.

Snad všude láska neselhává

a mlází zhojí polomy.

Jsme rostlí pro pravdu a práva

a to v nás nikdo nezlomí.

OBSAH

Praha je pečeť / 9

Kudy se vine vítr / 10

Jestli tě ještě zebe déšť / 11

Kde spíš, ty slepá s vahami (rondel)/ 12

Železná neděle / 13

Perníky prejzů / 14

Nuselské údolí / 16

Palcáty kaštanů / 17

Kamenný sloup / 18

Hradební okruh Vyšehradu (rondeau) l 19

Císařská louka / 20

Kubistické nábřeží / 21

Atlanti nesou jádro Evropy / 22

Mácha má na pomníku zavolání (sonet) / 24

Vyšehradský Slavín / 25

Pramen Topolka / 26

Jaro na pražském dvorku / 27

Slepě jinam pospícháme / 28

Vltavské jezy (rondel) / 30

Ach, ta gotika (ritornell) / 32

Dominoval chrám svatého Jiří / 32

Po starých zámeckých schodech (rispetti) / 32

Nad Prahou (sonet) / 33

Loreta (ritornell) / 34

Chtějí být klamáni / 36

Eliška / 37

Na Cibulkách (ghazel) / 38

Na Výtoni (pantoum) / 39

Je klášter Na Františku (rondel)/ 40

Ulice za šera / 43

Nic jiného nemá ten klid a ten smutek / 44

I ty se točíš, smutný kouři jara / 45

Pod Karlův most pluje loďka / 46

Blátivé vánoce / 48

Od války k tvému narození / 49

Do oken šepsovaných deštěm / 50

Šperkované básně byly napsány / 51

Národní divadlo / 54

Opona v Národním / 56

Národní v hudbě / 57

Gotický most má na zábradlí / 58

U zvonu / 60

Poutní orloj / 61

Betlémská kaple (sonet) / 62

Kacíři / 63

Oblohu podpírá klenba těla / 64

Protestní potlesk / 66

Jen lidi nášli půdu pro chudé / 67

Chytají plavci demonstrací- / 68

Karlu Čapkovi / 69

Kvádry ohlodané, čpí v nich svítiplyn / 70

Jako chvění / 72

Dýka sebevraždy / 73

Voda Vltavy / 75

Zemský ráj / 76