Zdenka Bergrová

Věroslav Bergr

ilustrace

* * *

Tu podlost v sobě má náš pokrok,

že vynález

má líc i rub,

spravedlností nehne o krok,

přechází mez

jen za výkup.

Pro naše životy a bytí

má v řekách žil

tak divný plod,

že se v něm rojí trilobiti,

čpí Černobyl

a hrubne rod.

Taková je to rovnováha,

že co dá smích,

dá taky pláč,

mé pokušení pravdy váhá,

je v rozpacích

co určit zač.

* * *

Čeká slova noci osamění

jako vodou unášený list,

uplýváte lhostejni a němí,

nesete co nebudete číst...?

Převraty a sopky soupeření,

které zábnou zleva doprava,

móda náhodného zisku mění,

Čerti nosí na hromadu jmění,

štěstí nechodí jen dokola,

bokem, tam se čilí čerti žení,

tam je nerisková tombola.

Vím, to je, a přece to tak není,

krůpěj nedbá o nebezpečí.

Slova noci čeká osamění

v karnevalu války čert ví čí?

Rmutné slovo chutná po prameni,

nepodléhá zlu a nevíře,

čirá voda nezná osamění.

Peřej země volá kacíře.

* * *

V mém těle běží hněv,

splašené signály smyček.

Jako by o výdřev

klopýtal křídly sýček.

Pravda je naruby,

vrávorá sem tam kudy,

a mlýn ji zahubí,

kamenem drtí údy.

Ohlávka chamtivá

nám odřezává větev,

ta zazdí za živa

i ty, co loví v kšeftech.

Ve slámě vymleté

hledají plané mince

zlatého telete,

nadšeni pro kravince.

V mém těle běží hněv,

splašené signály smyček,

jako by o výdřev

klopýtal křídly sýček.

Z hniloby bahnité

mlýn těží jednu kastu,

mléko je rozlité,

je v hrdle cizích trustů.

Obránce hledá čin,

někde se v dálce klene

v úniku skřivánčím

to modro zakuklené.

SEDMERO PŘEVRATŮ

Poznání propastí a zvratů přátel,

prokletí bylo, nebylo.

krev okradených dětí na bílo.

Kolik je převratů, kolik jich kolovalo

v okolní poušti a volalo hyeny,

že bylo upírů na sabat málo,

dal se k nim kamarád milený.

Světelná kopí bodají ohlušené

randálem heavy. Po hmatu

k propastné propusti převratů.

* * *

Je divukrásná Česká země

a zlo kolem ní přitvrdlo,

tak po ní nátlak chmatá temně,

že zas jí běží o hrdlo.

Koberovy a Koněprusy,

Temelín střídá Jáchymov,

totální kapitál ji dusí,

kde na to najít váhu slov.

Promluví zvony určitěji,

kdo spoutává a vraždí zem?

Jenom se všechny údy chvějí

tím obrazem, tím obrazem.

V údolí Čech je váha v řeči,

na tu se přichystává had,

jen láska básníků ji léčí,

pohřbít ji hodlá Landsmanschaft.

stále jen stoupat nad ztrátu,

i pevné odhodlání chřadne

s náloží sedmi převratů.

Jen matná víra stoupá ve mně,

že umí smrti unikat

má divukrásná Česká země

a zlomí nátlak tisíckrát.

* * *

Už jenom vtipy

a sem tam smutný verš.

se pověsila veš.

Vichřice mají jména,

otřesy země stupnici

a rvačka rozjařená

i lávu vařící.

Nejde ji zdolat slovy,

to zmatek natropí.

Žijeme asi, kdo ví,

v soumraku Evropy.

Vesmírnou rovnováhu

rakety neruší?

Ráno nám dává vláhu

barvami moruší. . .

* * *

Na chvění hvězd je navěšeno snění,

klávesy mostů hladí Vltava,

z propadu Čech jsou čerti vyjevení,

jim se to v horkých kotlích nestává.

Korouhve válek vítr kormidluje,

jak velí velkohubí magnáti,

na hrobech vojáků se půlí thůje,

v kořenech díkuvzdání převrátí.

Na chvění hvězd je věčné spolehnutí,

jenom kam kanou krví nevíme,

a čerti něco pekelného kutí,

ach Čechy krásné, Čechy mé...

* * *

Často chodí černě rámované

oznámení, kdo zas odešel,

jednou se to na oplátku stane,

Probleskuje moudrem přímo sovím,

kolik zbývá rodné řeči let,

ale už to nikdy nedopovím.

Nový svět se těší na dolet.

Buďte šťastní, chtiví Evropané,

my se narodili v Evropě,

vy se vidíte jak na čekané,

ale kdo je komu na stopě.

Jednou se to na oplátku stane,

šeříky se mění na popel,

Čechy krásné, černě rámované,

věčně bičované od přátel. . .

* * *

Všechno se vrací, opět vnímám

žebráckou špínu nádraží,

kdekdo se honem dívá jinam,

kdo na koho tu nevraží?

Vím, že jsou líní, nenechaví,

pomněnky vadnou na koši.

Den vraždu noci neuzdraví,

vlci jsou hned zas hraboši.

Zelená myšlenka a duha

potravní řetěz nepřetne,

pán, sluha, první cena, druhá

lotýnky podnětné.

Všechno se vrací, odjíždíme

a naše paměť není ta,

všechno se vrací a je jiné,

zeleň to duhou uvítá.

* * *

Za oknem v kotli města světla,

za každým světlem příbytek

a noc je přítulná a teplá.

Zavytí do ní klakson sek.

Honičky amerických filmů,

havárky aut a hasiči,

až do tabule okna přilnu

a tma tam na mě zasyčí.

Co když v ní někdo bije dítě,

co když je vraždí právě teď,

pomoc je nutná okamžitě

a nedostávám odpověď.

Město je na zem spadlé hnízdo,

za každým oknem osudy,

násilí, policejní hvízdot,

jen když se banket nenudí.

A silní bijou bez lítosti,

kam podějem se hloupí, prostí,

mazaný zločin vítězí.

* * *

Labutí šíje konvalinky kloní

do modré vody oblohy,

pranýřem perel Praha zvoní,

právo je pahýl ubohý.

Vyrvali, dali za kupeckou klaku

i kružbu růží loupežným,

bolavé bolševníky paneláků

Labutí šíje, úděs monotónní

a prostituce ubitých,

na poplach konvalinky zvoní,

naděje klinká v nich.

* * *

Kolmý je lesní kout,

můžeme opravdu doufat,

smích ještě zaslechnout

navzdory medvědům z doupat?

Není to napořád,

že svírám křečovitě

předloňský jízdní řád

jak matkou raněné dítě?

Ptáci se vracejí,

proč se mi nevrátí léta,

už chápu jasněji

s kým se mé bloudění střetá.

Tehdy být moudřejší,

tehdy se vyhýbat zradám...

Pozpátku netěší

vědět, kdy do pastí padám.

můžeme opravdu doufat

v zlomení zlověstných pout

navzdory medvědům z doupat?

* * *

Hřbitovy padlých pomocníků,

mamutí kostry kombajnů.

Tak tady našel Brutus dýku

a start postavil na lajnu.

Napjaté ticho. Předvoj křiku.

V okolí roste trnovník.

Nájemce ladí harmoniku

a táhne notu. Inu dík.

Kombajny honem kamenovat,

tím stromy z mrtvých nevstanou.

Porážka krav je právo hovad.

Vrah mívá komplot za branou.

* * *

Země je unavená

více než velbloudi,

budíček pro semena

přece jen vyloudí.

vyhrál bys, Ikare.

Jsou chladnokrevná křídla

nosná i pro staré?

Zažili tanga tanků,

nejen ta východní,

a měli na kahánku.

Jarem se rozední,

v letu zem dolů shodí

obutí ojeté

a za oblačnou lodí

čeření pokvete.

* * *

než klíček vyrazí.

Taková je to síla dravá,

že nedbá nesnází.

Na vodě stopa. Kolísavá

do šíra jako obloha.

Co se tu pevným bodem stává,

proměnou vrdlouhá.

Jak uchopit. Když ledakterý

ji hlásá, pak už není ta -

pravda se míjí všemi směry,

* * *

Kvetoucí forzytie

říká, zem ještě žije,

a střemcha vonící

vyhnala vánici.

Homen se fintí směšně

bělobou taky třešně.

Co je pak za fušku,

být bělejší pro hrušku.

Taková je to mela,

že jabloň zrůžověla.

V růžovém na koně

Švestka už na to kašle,

že má zas bílé mašle.

Hlavně že do pentlí

v pozemském předpeklí

přecejen vykvetly.

* * *

Znečištění a zneuctění,

chemický odpad, kouř a smog

a majitelé vlivné měny

nám zobchodují nekrolog.

Pěstují svoji imunitu,

houpe se při měsíčním svitu

páchnoucí ropa na moři,

je ozónová díra v plotě,

jsou dovádivé atomy,

a tak se drží při životě

nadějí stromů jako my.

ROPÁCI

Ledy už tály, je jim tence,

ropáci pivo promění

chleba nám zpevní konkurence

za nová svatá zjevení

a bude léto.

Jaké klasy!

Hnojením na cti netratí,

motýlek s ohněm pohrává si,

dýchá se, dýchá k závrati.

Ledy už tály, je jim tence,

igelitu se nelení

stlát měkké lože pro milence,

makové věnce zdobí žence

a smíme být i zelení.

* * *

Nároky krouží do kolečka,

být náročný se vyplácí,

už tuční restituční tečka,

už jsou z ní oblí tučňáci.

Toho se Praha nenadála,

že budou dražby na věže

a milovaná katedrála

dostane římské otěže.

vykupte, práva propadla,

a jinak utáhne Řím smyčku

okolo hrdla divadla.

Toho se Čechy nenadály,

že budou platit dvacetkrát

divadlo, sny a katedrály

a všechno, co má člověk rád.

* * *

Šperky za výkladní skříní,

kdopak je koupí pohledem.

Zelené větvičky nezastíní

královnin diadém.

Jsou obtíž - vybroušený kámen

a zamlžená platina,

v nich zakování matným klamen

začíná.

Chci se jen dívat na zlatníka,

na švadlenu a pekaře,

vidět, jak šperk a chleba vzniká,

jak vzniká zeleň na jaře.

* * *

Žili jsme chvíli mimo kříže

a za výletní neděle

se zbavovali všední tíže

v lese a na vsi v kostele.

Staletí odíraný rolník

měl peklo za dědičný hřích,

náhradu za smrt slíbil podnik

s filiálkami v kostelích.

Tak neomylné boží soudy

mezi své podřízené oudy

stavět a zdobit krmelce.

Žijeme, kde se kříží kříže,

čert les i kostel vykrádá

co do zákonů bez obtíže,

a kde je boží náhrada...

* * *

Kdo věří v Boha, je mu lépe,

poví mi volba v kterého?

Okno je vždycky mlhou slepé

a každá víra pouhé jho.

Bůh, to je rozštěp osobnosti,

kdo si ho stvořil k obrazu -

svůj vlastní odraz v bohu hostí

nádherou a hrou dotazů.

Už vám kdy pámbůh odpověděl?

Je spravedlnost na zemi?

Nevadí? Smrt je soudní předěl?

Vidina, sladké zázemí.

musí mít dobré svědomí,

a jenom když je věčné kuře,

zlo ani pláč ho nezlomí.

* * *

Jsi moje známé nekonečno,

náhrada antibiotik,

máš mě teď jako čáru vlečnou,

za lodí putující dík.

Jsi moje dotýkaná hvězda,

a málem se mi s tebou nezdá,

že žiju závěr ubohý.

V průvanu průrvy jsi můj únik,

můžu se ještě proplítat,

buď dál mým pábitelem vůní,

jestli mě máš rád.

* * *

Až umřu, je to opět prosté,

ani pár srdcí, leda tvé.

Že cesta k rovu nezaroste?

Nechoď tam, nechci ani pohřeb,

a moje slova rozházej.

Proč by sis trhal srdce o hřeb,

kde žádný není. Skončil děj.

Z popela kvetou pampelišky

jak sluníčka, pak najednou

padáčky bílé kmitnou z výšky

a do jara se nezvednou.

* * *

Chtělo by se mi radostí

jak ptákům letu.

Zdali ji dálka nehostí,

dálka neznámých světů. . .

Štěstí je tam, kde nejsme my,

je v hoři rozumu vryto.

A poznání to nezmění,

poznání nezmění to.

Je jaro, kvete na hrobech,

my ještě žijem.

v jasmínu bílém.

* * *

Volám a nikdo nezdvihne

v podvečer u ohrady dne.

Volám a mladý hlas mi říká,

tady to není, tady ne.

A jméno mého účastníka

ho nedojme.

Někde to kikslo?

Volám na jiné číslo?

Nedotýkat se drátů

na zem spadlých.

Nevolat mámu a tátu

v úzkosti, abych...

* * *

Vrávorá sirka před škrtnutím,

v prstech se maně převrací,

a já si teplo nevynutím,

prskavky mění legraci.

Jak těsto kyne cizí pravda,

jsme v její moci já a ty,

prolhancům truňkem rumu zavdá,

hle, převracejí kabáty.

Pankejt je vábí, vrávorá se

a starodávný světlomet

ukázal, kam to vedou zase,

i to, jak letos převracet.

Divoké tepny v opozici

ozvěnou opět buší mi,

proč musím vždycky pravdu říci,

tu, která cestu napřímí.

Vrávorá sirka a já leda

co ruku nebo ruce zvedá

a jenom pravdě podléhám.

* * *

Hlas bez hlavy mě volá do sporu,

to v sklonku zimy chystá na mne zradu,

od země bez hlavy mě nutí nahoru

dívat se do hladkého ringu hadů.

Tu lásku teď už nikdo nenosí,

je z módy, jen pár staříků ji cítí,

a jejich pláč zem křísí do rosy,

jinak se motá na pavoučí síti.

Kulturní národy se střídají,

vím, je to tak, a přece mě to týrá,

propast, má zem a já jdem v pokraji,

život, ne bůh ne smrt je naše víra.

* * *

Jsem na tom koni.

Nebo na oslu?

Humor mě honí

nepohodou snů.

Bojuji s mlýny,

kašlu na vítr,

každý den jiný.

Nectím půllitr.

Žiju jak blázen.

To mi lichotí,

že padám na zem

jako Quichoti?

Jsem na tom koni.

Nebo na oslu?

Humor mě honí

nepohodou snů.

* * *

barevná, proměnlivá lákadla,

plující lunovodí nepospíchá,

klenba je průzračností prochladlá.

Vracejí se v ní okamžiky kdysi,

nebo se kmitne třpytka, chytnu ji,

není to vyprávění, nezávisí,

míjí a dna se rozestupují.

je tu a není, doprovází mě,

necáká bláto louhovatých louží,

míjivé léto neví o zimě.

Jak by to bylo milé do paměti

ukládat vřelá slova budoucí,

mít důvěřivost pátrajících dětí,

barvami jara vplouvat do nocí.

* * *

Potkávám slova, znám je pouze v noci,

potkávám proměnlivé obrazy,

jsem při setkání dokonale nemohoucí,

jejich melodie mě jen obchází.

Slova noci, nikdy nenapsaná ve dne,

zůstanou, jak je ticho přejímá,

jdou po obloze, ale ta se zvedne,

slova noci s očima otevřenýma.

v olejích je zrcadlení nevidí,

štětcem by se Mistrům líhly špatně,

obrazy, utečenci od lidí.

Hudba přítmí, nikdy nenapsaná v notách

tóny do daleka nenosí,

do té vzduch se pomněnkama protáh,

hudba přítmí, vlny rákosí.

Já je potkávám a znám je v noci,

utečence, proměnlivé obrazy,

a jsem při setkání tolik nemohoucí,

že mě hudba rákosí jen obchází.

* * *

Má tenká nitko paměti...

Vzpomínáš na vývraty klidu,

na bič pro ranné dojetí,

na vystřídanou horní třídu,

(po její vině není vidu),

na hlupáky, co naletí,

na podnikavé vrahy z lidu,

na lávu lásky do smetí. . .

Má tenká nitko, co je ti...

* * *

Kam jinam, rozhlížím se, rozčiluji,

duševní mor všech manských staletí

Jsou moře lepší pouště planety?

Na souši dusí nabubřelé státy

co bylo mé, můj příbytek a vzduch,

a dávají mi lokat olovnatý

kastovní dril jak jehovita bůh.

Mám jenom tebe, vedeš mezi stromy,

dávají sílu, jen je obejmout,

že jsou i krásná vedle hrozných pout.

* * *

CHLÉB, LÁSKA A ŽÁRLIVOST

Jsem nesportovní - řekly testy,

mám nesportovní logiku.

Výklad je mnohoznačně pestrý,

co to mám vlastně ve zvyku.

Spíš je to moje založení,

vrozená chyba pocitů,

Miluji to, co není tu.

K povaze houfování mají

mé chybné geny protiklad

na loutně smyslů, na pokraji,

na hraně umění mít rád.

Příroda neni spravedlivá

ve výběrovém řetězu,

krutá a nenasytná bývá

v systému zdravých vítězů.

Základy každé kapitoly

co jedny těší, druhé bolí

a drama nám to vypráví.

Vzorová veselohra filmu,

chléb, láska, žárlivost a vtip.

Ke komu v hledišti spíš přilnu.

K těm, co jsou na tom vždycky líp?

Otřesy země srovnávají

chléb, lásku, letmou žárlivost,

má loutna smyslů na pokraji

nemá těch radovánek dost.

Všichni jsou šťastní a jdou domů,

můj gen se pláčem zalyká.

Byl zraněn v tektonickém zlomu

a zabili ho - oslíka.

JESENÍKY

Pramen je celá krajina

s Pradědem v čele

a s tepnou Jeseník-Pomezí.

vědomí zatvrzelé,

že nikde tu smrt nevězí.

Prostě tu není,

život jen prochází změnami.

Získaná choroba světa

jen sklouzne po zeleni

a neraní,

vodou podemletá.

* * *

Neznám jména ptáků,

znám jich jen několik.

Vžívám se do zázraků

polních polemik.

Vysoko nad Vyšším Brodem

jde o rok veverce,

komárům jde o den.

A prach mám na stěrce.

Zůstalo v dálce dnění,

vtáhl i do věcí

boj, ale nepromění,

že zítřek rozsvěcí.

JIŽNÍ CÍP DOMOVA

Kopce jsou tady mnohočetné,

pole a lesy, světlé paseky,

vlnovku sem tam rokle přetne.

Zůstane obraz navěky?

Uprostřed lesa kolonie

honosných zahraničních aut.

A dobrý člověk ještě žije,

odvážný jak ten kosmonaut.

Gotický kostel, útočiště,

nad pátery jsou včelaři.

Až tady budem někdy příště,

kéž je to stejné předjaří.

JIHOČESKÉ RYBNÍKY

Šlapati po rybnících zakázáno!

Pátračka ticha nachází,

že není právě vlídné ráno,

koná se randál na hrázi.

Chce někdo šlapat po rybnících?

Paličky slunce v bubnu hladiny.

Dopravní provoz haevy bicích

není ten jediný.

To o kus dál je staromódní

dům kaprů, jejich trpkých tlam,

a volně plyne tu den po dni

jak vodní hlavolam.

Jen vodoměrky tady šmejdí

napjatou modrou pablánou

a hloubka láká - vejdi, vejdi

tou cestou nevyšlapanou.

Šlapati po rybnících zakázáno!

Tak vejdi! A buď marjápano

až do klobouku zmáchaný.

* * *

Sloupy dubových kmenů,

dusivá vůně hub,

obloha plodí pěnu,

tone v ní na svůj vrub.

Ruina bunkru má zuby,

tak válka oplácí,

akčními ramani hubí

srdeční vibraci.

Komáři se tu žení,

borůvky modrají

a z oblakové pěny

běží stín po kraji.

Jahody krvácejí

z válečné ostudy,

vlaky tam na koleji

nemůžou jinudy.

* * *

Křováci nenapadnou Eskymáky

a nebude to ani naopak.

V elitních pásmech je svět všelijaký,

není tu Křovák ani Eskymák.

Vzdálenost odmítá hluk prostých zbraní,

dolety šípů a déšť kamení,

divoši válkou hvězdy neporaní,

svým bubnováním Zemi nemění.

Jen sousedé se do vybití perou

o náboženství nebo jiný brak,

proniklý majetkovou nedůvěrou,

kde chybí dálka Křovák - Eskymák.

* * *

Kolem je obrazová galerie,

baroko nebo gotika

a tráva na okapech žije,

boj se jí netýká.

Podletní malovaný zázrak

staletých prolnutí

popadá za srdce a za zrak

a soudit nenutí.

* * *

Do plechu klepou vrabčáci,

o klof se udatně perou.

zpronevěrou.

Jen leťte, leťte do zimy,

lekaví rváči.

Vločky píchaji vosími

žihadýlky a pláčí.

Už o vás ani netrnu,

vy věrní světu,

tak leťte do snů o zrnu

od parapetu.

Aby je pámbůh při zdravém

rozumu zachovat ráčil,

tak málo k odletu stačí.

A za chvíli se vracejí,

nebo to dolítli jiní?

Křidýlka mají naději,

i když se třpytí jíní.

* * *

Být u zdi, to je podobat se barvám

troufale mladých dávných klasiků,

vzdor, jak je krví do obrazů narván

dává se pronikavě do křiku -

takhle už ne! My kašlem na šlechtice,

na lživé loupeživé rytíře,

na vůdce, podplacené u justice.

Kdo ale bité z boje vylíže.

Na klouby globusu už někdo složil

vymknutou dobu, a to nevěděl,

kolik jí napumpuje drogy do žil

když chtivým stačí, že jsou jiní slabí,

když draví můžou drápy zatínat

až do pramenů Vltavě a Labi

a stačí náruč otevřených vrat.

Být u zdi, to je podobat se barvám,

bít do očí, jak obraz dovede,

vzdor, živou krví do obrazů narván,

má věřit, že jsou dobří - sousedé...?

* * *

Obratný návrat zločinnosti

je úspěch kluzkých kolejí,

nevládnou právy poctiví a prostí,

svírá je zlořád ještě pevněji.

Marně se nebe ohýbá a klene,

déšť ale půdu přece omývá,

že na semena jedů zapomene,

je prosluněnou láskou tvořivá.

Větve se otvírají bílou pěnou,

vzduch okupují včelí žihadla,

oblaka plují vůní usmířenou

a země není zrůdně vychladlá.

Tak neúspěšní, poctiví a prostí

jako sůl země v sobě okřejí,

oproti vrahům nejsou bez radosti,

* * *

Melírované kmeny stromů

jsou klidné kulisy,

na srázech kamenného lomu

nechal věk nápisy.

Jak slunce kmeny melíruje,

do skal se opírá,

hraničí na vlámané sluji,

stín dělá portýra.

Kdo rabuje a kopce ruší,

ať padne magií,

ve chvíli, kdy krajinnou duši

pro mamon zabíjí.

Miluji tvoje ruce v práci,

když kreslí tenhle smyk,

jak zvolací a předvolací

krajinný vykřičník.

TOPNÉ OLEJE

Kulaté cisterny

budou rodit prachy,

románek píše mladý manažer.

Král vzadu láká do herny,

tak jaké strachy,

bude to fér.

Mlčí náš oparný

občánek plachý.

A mladý manažer

má přelud nádherný,

milenku, vilu a hudbu sfér.

Prognózy, převody,

průvodky, prachy.

Topné oleje.

Král, partner sourodý

a další manažer,

tak ať se poměje,

ber kde ber.

Ta přetne koleje,

nic už se neděje.

* * *

Jsou takoví, že si poradí,

půjčí si odrazový můstek.

Shnilo jim jablko, to nevadí,

přemelou kámen v zlatých ústech.

Sem tam i někoho zavraždí,

sem tam jim někdo koupí vraha.

až do ran lačná ruka sahá.

Vážit je není ve zvyku

před krmením a po krmení,

kolik sní borec knedlíků,

co který chameleon změní.

Jsou takoví, mrštní ve fraku,

pěstěná konta, vlivné ruce.

Kolik je zlodějských zázraků

z vrtkavé, klamné revoluce.

* * *

Milost pro hbité skořápkáře,

pašeráky a veksláky

a provaz oslíkově káře,

vypadá nevábně a staře,

rozbít ji tedy na mraky.

Obdiv pro milované pány,

pět židlí zadkem pokryjí,

jsou hodni poct a zbožňování,

každý nám po všech čertech shání

za úpis trochu pomyjí.

Milost pro bestiální vrahy

a provaz, když se zachtělo

dosáhnout práv a rovnováhy,

je vládám pozdě jako záhy

výčitkou, šitou na tělo.

* * *

Je dobré ukrást milióny,

ne květy smutných luceren,

kdo tápe, obchod nedohoní,

Umění váhá, má být solí,

anebo v braní obratné,

úspěch mu solit nedovolí,

vždyť o sůl burza nezlátne.

Světlo jen doutná, alkoholy

ho spláchnou, když se pijou ex,

skoro to ani nezabolí,

prachy jsou oslepivý sex.

Je dobré ukrást milióny,

než bouda velká.

Bezúhonný ať krmí děti nadějí...

ROZVEDENÉ DĚTI

Potoky rostou, kupředu se derou,

vytrysklý život, mlhavý baldachýn.

Dva lidé rozdělení bariérou

neradi doznávají čí je s kým.

Z půlení křápů zatuchlého sklepa

vleklé konvoje se k boji vyrojí,

a spravedlnost, příslovečně slepá,

rozetne mečem misku obojí.

A chlapec na rozvodí vyschlé vláhy

dostává poztrácené závaží,

v kabátě z pozlátka je stále nahý,

miluje oba, na oba nevraží.

Děvčátko už se nepodobá otci,

jak zvířátko, to uvězněné v kotci,

povede život plný peřejí.

Potoky rostou, kupředu se derou,

povedou život, mlhavý baldachýn.

Dvě kapky, zaskočené bariérou,

dvě kapky krve, kde se najdou s kým.

* * *

když kladem, tak jsme bez viny.

Kde umírají děti hladem,

vykvetou v poušti lekníny?

Jak právoplatně k boji patří

být odvážní a stateční

a pomordovat děti bratří...

Válečné pole, pole žní.

Vrávorá bídou alkoholik,

žebrá a žízeň ubrání.

co chorý nezaměstnaný.

Pro vůni růží není stvořen,

kdo kouří jako štvaný zběh,

a jestli děti protáh kouřem,

i jim tabáček spraví dech.

Mámivý dotek dávno uhas,

je odloučený, vzteklý chlad.

A dětí, utýraných u nás,

je za rok pouze padesát....

MLOCI

Tisíce se jich sešly,

čekají na rámus.

A kolik dali grešlí

za vymlácení múz...

Přátelé, v duchu křičím

do jejich mladých drůz,

neodplatí vám ničím,

nevědí, co je blues.

Kamení jenom klame,

k rachotu přísluší,

vtlouká pořád to samé

není v tom rozdíl růží,

jahod a moruší,

okruh divů se úží,

je suchý, nejsušší.

Chápu, jsou jiné doby

jinačí mládeže,

ale i vašemu loby

ten randál nařeže,

a všemu, co je vroucí

v rozloze manéže.

Les vašich rukou jsou mloci,

ne květy protěže...

* * *

Motýli kvetou, pronikavě voní,

trnovník akát je má na dlaních,

dospělé děti nebolely vloni,

až v létě rozesmátý turnaj ztich.

V přírodě to tak odedávna chodí,

mláďat je plný pelech na jaře,

na podzim odejdou i lenochodi

Vzpomínám na tu povídavou něhu,

střídá ji vyhýbavá zamlklost.

Akáty kvetou závějemi sněhu,

každému štěstí řeknou roky dost.

A jiné štěstí, jiné trnovníky

kvetou a voní pronikavěji,

akáty bílé, vašim dlaním díky,

jaro už prokmitává závějí.

* * *

Peřeje módních copánků

smáčeji břízy ve vánku,

jsou lhostejné, jak dnešní děti.

Střídají rub a líc.

Snad vznikly bez objetí

a nechtějí to říct...

* * *

Běhají v trávě brouci

a hrajou na housle,

ty potvory nehynoucí

jak slovo uklouzlé,

a krtinkama raší

pralesy pralinek

na louce, loutně naší,

kmitne se pramínek,

letadlo skládá mouše

pokornou poklonu,

krouží a kouzlem kouše,

v tom shonu utonu,

běhají v trávě brouci

jak slovo uklouzlé,

ty potvory nehynoucí

a hrajou na housle.

* * *

Kdyby byl havran modrý

jak pramen oblohy,

dal by se klavír do hry

a trojčil trojnohý,

měsíc by sálal žhavě

na běloskvoucí led

a mamuti by v trávě

tančili menuet.

Pak by se daly najít

ztracené korálky,

zakleté do podhájí,

do vln a do dálky,

pak by i ti, co vlastní

poslední košili,

na světě byli šťastní

alespoň na chvíli.

Kdyby byl havran modrý

jak pramen oblohy,

neměl by klavír prohry

zaťaté do touhy.

Překonal jste ho skoro ve všem.

nevládl rozeklaným veršem

tak jako, Jesenine, vy.

Měli jste oba do andělů

daleko jako do planet.

Nebyl tak blízký mému tělu

a blíž je mému i váš svět.

Spíš vy jste v hudbě nedostižný,

i když byl taky čaroděj.

Dát oba do filmové střižny,

budete sevřenější děj.

Krimi je násilná smrt každá -

ty jednostranné souboje -

a jestli tedy sebevražda,

anebo vražda - oboje.

Karty jste rozdal stejně skvěle.

Rez doby - vaše nerezy.

Hra na černého nepřítele,

zda přítel někde nevězí.

zrcadlo sádrou zvěčnilo,

tíží vás křídla albatrosů

bronzovou slávou za dílo.

* * *

Oblakem kryté slunce

zastřelí světlo, stín,

a pruhované chlumce

padají do hlubin,

tak pomátnou se střepy

pozdního večera,

kdoví jestli je slepí,

co nevydrží s námi,

ta vodní zahrada,

a co nás cestou mámí,

když slunce zapadá,

jak vějíř na pomezí

unikání a krás,

a rozhodnutí vězí

náladám na pospas.

* * *

Verše svých živých mrtvých milujeme

a jejich život je nám hudba v mol.

Prameny nezůstanou ve všem němé,

na cáry trhají zář gloriol.

Bylo by lepší nerozluštit klíče

některých šifrovaných deníků,

nevědět, co se hlavolamů týče,

že měli svatí nešvar ve zvyku.

Pravda se komplikuje nepravostí,

možná svou nesmrtelnost neznali.

Toho se pramen bez odporu zhostí,

že byli těkaví a nestálí.

Ti vzácní, proto hrubě probádaní,

zbavení gloriol a banalit

platí své mosty nežádoucí daní -

jen přetěžko se s nimi dalo žít.

Jak málo výjimek nám pámbůh napek.

Ty bolí víc než jiná poznání.

Žaluje živá rána Karel Čapek.

V té ráně hrozná doba, doba v ní.

Studiem jenom raší v hlavě brouci,

a líp nám všechny děje ozřejmí,

jak nemoh soudit pámbůh vševědoucí,

povídkou Karla Čapka stvořený.

* * *

Plachá nahota upoutává

v obrazech Jana Preislera,

je pastelová, pletí plavá

jak unikavá chiméra,

plachá nahota snivě svítá

z pláten malířových olejů,

je zádumčivá, rozpačitá,

je zahleděná do dějů,

je uzavřená něhou mládí,

zamlklá občas, občas ne.

Kdoví, jestli nás nepodvádí,

když křičí mládí současné.

v obrazech Jana Preislera,

přiblížit se jí nepodaří

jak jitřní hvězdě zvečera.

ZIMNÍ VEČER VE MĚSTĚ

Jsou úchvatnější obrazy a přece

ten Schikanedrův hraje na klavír,

s Chopinem bloudí v šeptající řece

tušené mimo, provokuje mír

chudobnou ženou, malou dívenkou,

maně tam mrholení šera mokne,

snad je jim zima, ale klidně jdou

do vánoc možná toho jejich roku,

kdy začínalo kruté století,

ve kterém vládne jiný klapot kroků,

kde letadlo a rychlík proletí,

kde jiskří reklamy, ty klamy kýčů,

skřípot se jizví do rtů slepé mstě,

ale mám zaklínadlo nevodičů,

malířův Zimní večer ve městě.

Jako bych potkala svou malou matku,

jde se svou matkou, jen se přidat k nim

do něžné chudoby a na oplátku

* * *

Tklivě vábivá a podmanivá

Mahlerova symfonie zní,

pavučina vplétá do přediva

perly melodie póresní.

Tahle rosa, propadliště očí,

v jakém ústrku má prameny,

že stéká těm horám po úbočí,

kde je poklad po uzavření,

že se pění, vplétá do přediva,

vstřebává se trním do nitra,

že je ohnivzdorná, úpěnlivá,

že je vyzývavá pro zítra.

Když dirigent houfy houslí vyzve

do zvlněné souhry orchestru,

bolí tóny ve zhojené jizvě

za přítele, bratra, za sestru,

vnikají do závor pro dojetí

a snad není ve všem nevíra.

Jenom inspirace mrtvých dětí

příliš marně srdce rozdírá.

* * *

Jdou páry, do údolí vrostlé

pohádkou od Julia Zeyera,

labutě, pávi, lesní roh a housle,

Sukova hudba v horách vyvěrá.

Dávno je studentskému představení,

z těch postav nemám zprávu o nikom,

ve věži dávno Radúz není,

tak z čista jasna udeřil ten hrom.

Úder za prezidenta Masaryka,

úder za krále dobré pohádky,

dávno je, ale stále něco vzniká,

co mění hořký úděl na sladký.

Uplývá rychle hudba overtury

přelom zlý osud uchopením víry

a to, co raní, bez údivu ber,

ber bouři Runu, labutě a pávy

v pohádce od Julia Zeyera,

závěr to šťastně dovypráví,

Sukova hudba v srdci vyvěrá.

protože nevinní nejsou druzí

a vždycky trpí nejvíce,

* * *

Nejde jen o něj, ale o Zem.

Magnety mého Ortena.

Byl přejet sanitním vozem,

smrt dvojmo chtěná. Nechtěná?

Žil nedaleko, blízko v dálce.

Viola opět zasténá.

Zůstaly ve zdolané válce

magnety mého Ortena.

Do Země se nám veršem zasek,

v řekách zní jeho ozvěna.

Jsou uloženy do mých lásek -

magnety mého Ortena.

V zámlkách básníkova ladění,

že pouhé torzo naděje nám zbývá,

i tenkrát krváceli ranění,

viklal se kámen základního zdiva.

kohoutem plašil smrt František Halas.

Odolné děti, hradby básníků,

nedávná svoboda, kam válka na nás.

Vrozený odboj nově vítaný -

vznik volné země stál jen jeden převrat -

vzpomínka zvítězila nad pány

a bylo nádlherné ta pouta přervat.

Bůh není máma, je to počítač,

kolotoč pádů země, počtem slabší,

hrdiny měnil v mrtvé, marný pláč,

a slabochy si drezíroval na vši.

V zámlkách básníkova ladění,

že pouhé torzo naděje nám zbývá,

dál nyní krvácejí ranění,

viklá se kámen základního zdiva.

* * *

Zlomem se pod tlakem rodí hory,

pomluvy v zlobě pavlačí,

a svět je zdravý, svět je chorý,

stateční lidé nepláčí.

Hadi se plazí po kamenech

zbaveni kůže starých pout,

úspěšně uštknou i vlastní pelech,

zeleni, ty se uštknout nenech,

budoucím nedej zahynout.

Skořápky drobných živočichů

vrstvily hory v hlubinách,

den dávné doby mlčí v tichu

a přece slovo přejde práh.

Hory se vracejí vždy dolů,

voda je nese v útrobách,

jdou vzhůru dolů do rozkolu

a přece pravda přejde práh.

Zlomem se pod tlakem rodí výšky,

Sisyfos dře a nesténá,

slunce má děti, pampelišky,

nedej se, nedej, zelená...

OBSAH

Tu podlost v sobě má náš pokrok

Čeká slova noci osamění

V mém těle běží hněv

Sedmero převratů

Je divukrásná Česká země

Už jenom vtipy

Často chodí černě rámované

Všechno se vrací

Za oknem v kotli města světla

Labutí šíje konvalinky kloní

Kolmý je lesní kout

Hřbitovy padlých pomocníků

Země je unavená

Co zrno v zemi překonává

Kvetoucí forzytie

Znečištění a zneuctění

Ropáci

Nároky krouží do kolečka

Šperky za výkladní skříní

Žili jsme chvíli mimo kříže

Kdo věří v Boha, je mu lépe

Jsi moje známé nekonečno

Až umřu, je to opět prosté

Chtělo by se mi radosti

Volám a nikdo nezdvihne

Vrávorá sirka před škrmutím

Hlas bez hlavy mě volá do sporu

Jsem na tom koni

V noci mě obklopují loubí ticha

Potkávám slova, znám je pouze v noci

Má tenká nitko paměti

Kam jinam, rozhlížím se, rozčiluji

Chléb, láska a žárlivost

Jeseníky

Neznám jména ptáků

Jižní cíp domova

Jihočeské rybníky

Sloupý dubových kmenů

Kolem je obrazová galerie

Do plechu klepou vrabčáci

Být u zdi, to je podobat se barvám

Obratný návrat zločinnosti

Melírované kmeny stromů

Topné oleje

Jsou takoví, že si poradí

Milost pro hbité skořápkáře

Je dobré ukrást milióny

Na hroby rádi věnce kladem

Mloci

Motýli kvetou, pronikavě voní

Peřeje módních copánků

Běhají v trávě brouci

Kdyby byl havran modrý

Překonal jste ho skoro ve všem

Oblakem kryté slunce

Verše svých živých mrtvých milujeme

Plachá nahota upoutává

Tklivě vábivá a podmanivá

Jdou páry do údolí vrostlé

Viděl jsem člověka

Nejde jen o něj, ale o Zem

V zámlkách básníkova ladění

Zlomem se pod tlakem rodí hory

*

Spozorovali přátelé

*