Naše rodina, 33/2007, str. 26 - zveřejněno se souhlasem redakce

Vždycky to má cenu

Kdyby vám zbývalo jen pár chvil života, co byste vzkázali do kosmu? Touto otázkou oslovila Věra Ludíková literární osobnosti, vědce i výtvarníky a výsledkem se staly tři sborníky vzkazů lidem a vesmíru s názvem Pošli to dál. Naše ukázka je z knihy druhé.

Do nádherné, podmanivé vůně pečených brambor, plné tepla a bezpečí, se ozval telefon.

„Pozdravuje tě Zdeněk Hajný. Oslovil nás, zda bychom nechtěli přispět do sborníku Pošli to dál. Krátká úvaha, inspirace, vyznání. Jak hodnotíme současnou společnost, situaci v umění, kultuře. Mělo by to být jakési provolání, výzva, poselství lidem, světu, vesmíru.“

„No, to je hezké, ale mám pocit, že toho už bylo tolik vysloveno, zformulováno, napsáno...“

Ještě téhož večera jsem seděla v malé útulné čajovně a povídala si s kamarádkou Lenkou. Neodolatelnou vůni pečených brambor vystřídala vůně jasmínového čaje. Na stolečku hořela svíčka a kdesi v éteru tančila jemná indická hudba. Kamarádka Petra přišla o něco později. Se sněhovými vločkami ve vlasech a na řasách. Zkřehlá, udýchaná, krásná. Roztála až po pár minutách za vydatné pomoci horkého spanilého jasmínu.

„Mám krásnou zprávu,“ řekla Petra poté, co nás obeznámila nejen s aktuálním zdravotním stavem jejich nahluchlé babičky Violy, ale i s pooperačními komplikacemi pajdavé jezevčí fenky Kiki a zažívacími problémy andulky Niki. Potom pokračovala: „S mojí dcerou se stala úžasná změna. A může za to tvoje péefka,“ dodala a podívala se na Lenku.

„Jaká péefka?“ ptám se.  „O žábách. Zástupy žab soutěží, kdo bude dřív na vysoké věži. Závody mají spoustu přihlížejících a ti na ně volají, že to přece není možné, vyšplhat se na tak vysokou věž. Že není v jejich silách to dokázat. Odpadává jedna žába za druhou. Zůstává jen jediná, které se nakonec podaří vyskákat až na vrchol věže. Přibíhají k ní reportéři a ptají se, jak je možné, že se jí to podařilo. A v tom okamžiku se ukázalo, že vítězná žába byla hluchá! Mé dceři se to tak zalíbilo, že si závěrečnou citaci nalepila na zeď. Má tam napsáno: Nikdy nenaslouchej těm, kteří jsou pesimističtí a negativističtí, protože kradou nejkrásnější sny, a vždy mysli na sílu slov, protože všechno, co slyšíš nebo čteš, má vliv na tvé činy.“

„Taky mi ta péefka přišla emailem, a taky se mi líbila. Ale odjížděli jsme na hory a už jsem ji neposlala nikam dál. Kromě toho jsem měla pocit, že to stejně všichni, kterým bych to mohla poslat, vědí, že by to pro ně nebylo nic převratného,“ pronesla jsem a přivoněla k čaji.

„Měla jsi to poslat dál. Vždycky to má cenu. Ještě že tady máme Lenku. Jak jsem řekla, moji dceru to velice zasáhlo. Péefku o žábách přinesla do hodiny etiky – byla prohlášena za nejlepší. A nejen to. Získala si jejich vyučujícího natolik, že studenty inicioval k jednodenní hře. V průběhu celého následujícího dne se měli snažit říkat jen samé pozitivní a pokud možno povzbuzující věci. Měli pozorovat to, co říkají, a dokonce i to, co si myslí! Neuvěřitelné na českou školu! A další týden si v hodině etiky povídali o tom, jak se jim to dařilo,“ domluvila Petra.

„Tak čím bychom do toho sborníku mohli přispět?“ ptám se večer před usnutím manžela, zachumlaná do jeho podpaží. Někde uvnitř mě poskakují slova jako láska, síla mysli, neomezené možnosti člověka a jeho krásná, radostná, svobodná podstata jakožto podstata celého bytí...

„Máš něco, co by ti zrovna teď přišlo důležité říct?“

„Studíš mě, máš nohy jako rampouchy.“

„A kromě toho?“

Usnuli jsme. Ráno při snídani, mezi zeleným čajem, chlebem a ovčím sýrem manžel povídá: „Mohli bychom nějak zformulovat třeba úplně jednoduchou věc.“

„Jakou?“

„Nepodceňovat...“

„Ano?“

„Skutečně si být vědomi toho, že máme opravdu obrovské možnosti utvářet a měnit svůj život. Že tlak okolí a společnosti je sice velký, ale vlastně, svým způsobem to nic neznamená... Je důležité nepodceňovat to, že každý člověk přispívá svojí trochou do běhu světa a že i zdánlivá maličkost má mnohem větší dopad, než se na první pohled zdá.“

Chtěla jsem říct, že to ale všichni vědí, jenže jsem si vzpomněla na žáby a neřekla jsem nic.

Pošli to dál

Celá desetiletí nosila v sobě Věra Ludíková myšlenku projektu Pošli to dál. V jedné ze svých básní napsala: „Když roztok je nasycen, zrodí se krystal. Pošli to dál.“ Poprvé vyzvala k účasti literární osobnosti, vědce, ale i výtvarníky na jaře roku 2002. Z jejich reakcí vznikly v letech 2003 až 2005 tři stejnojmenné sborníky vzkazů lidem a vesmíru. Na první knize se podílelo 83 autorů, do druhé jich přispělo 110 a do třetí už 140.

Hana a Viliam Poltikovičovi

Stránku připravila Jana Šilhavá