Co jste očekávali a čeho jste se nedočkali po listopadu 1989?


Jen o kousek minuli jsme cíl, mohli jsme být přitom světu příkladem. Očekávali jsme hodně, očekávali jsme tolik, jako by se měly vynořit tajné skrýše myslitelů a myšlenek a odkrýt prameny duchovnosti a jimi se naplnit čirá jezírka i leknínové hladiny. Očekávali jsme, že se naváže na předválečnou demokracii, že se obnoví kontinuita důstojenství a úcty ke vzdělancům, že budou ctěny morální hodnoty. Nikdo snad nepředpokládal, že samotná svoboda by sama o sobě dávala lidem jako bonus smysl života, avšak svoboda je nezbytným předpokladem, aby tento smysl mohl být vážně hledán a nalézán.

Domnívali jsme se, že můžeme světu nabídnout zkušenost: tudy cesta nevede, totiž slepá cesta komunistické diktatury i jejího socialistického odvaru. Vůbec jsem netušila, že tak hloupě promarníme šanci být dál světu příkladem, když jsme už dokázali pokojně se rozejít se Slováky, máme dávno vyřešenou otázku náboženské snášenlivosti a sametově jsme přešli z jednoho systému do druhého. Nedokončené předsednictví v EU však úplně setřelo zlatavý pel glorioly české kotliny. Kdo pohlíží na nás zvenčí, nepřestává se divit a nerozumí nám…

Očekávala jsem, že se umenší význam politiků, že budou váženi vězni 50. let, že komunisté budou společensky ignorováni. Snad se ani nedalo čekat, že by přechod na západní typ demokracie byl jednoduchý, že životní úroveň rychle dosáhne stupně našich západních sousedů, ale spíš jsem očekávala, že dokážeme obohatit západní společnost o slovanskou citovost a vcítění se do problémů druhého.

Věřím, že brzy budou ctěni duchovní lidé, že nastane zlom v myšlení lidí – a je možné, že jsme svědkem právě takových zlomových dní. Pak totiž nebude možné, aby mezi lidmi, kteří nás vedou, byli diletanti, mluvkové, kteří by si za laciné sliby kupovali voliče, aby je pak vodili se zavřenýma očima po okraji propasti.

Pro roky budoucí očekávám, že se bude prosazovat dobrovolná skromnost materiální a poroste náročnost na hodnoty duchovní, že naše země bude dál vzkvétat, že se nedá podplatit, aby se stala odkladištěm Evropy, že se ještě víc distancujeme od bolševických manýr a od povolnosti soudců. Jsem si téměř jistá, že konečně budeme sami sebou, že už nebude pohrdáno člověkem, že se přestaneme bát!

Věřím, že jen o kousek zas nemineme cíl…


Věra Ludíková