Kutná Hora 11. 4. 2015 – LÍPA MOUDROSTI

Před několika lety jsem poznala úžasné společenství lidí, patřících k České konferenci, jež usiluje o povznesení české společnosti a hledá východisko ze začarovaného kruhu bezvýchodnosti a pocitu české malosti. Je to usilování naléhavě potřebné. Zdá se totiž, že přestávají platit morální hodnoty a otázka dneška zní, jak zastavit jejich devalvaci. V tomto duchu a s tímto cílem se koná dnešní setkání.

My všichni jsme donedávna byli ukolébáni představou, že u nás v Evropě se nic tak zlého neděje a slovo „válka“ znělo jako něco velmi vzdáleného, avšak byli jsme vyvedeni z omylu. I v naší staré dobré Evropě se rozdmýchává tendence nenávidět, sílí snaha ovládat druhé, dokonce zabíjet a přichází ke slovu terorismus v celé své hrůzné podobě.

Právě dnes jsme svědky jevů, jež otřásají našimi dosavadními jistotami. Jejich doba končí a zdá se, že už neplatí mezinárodní dohody, že neplatí právo, že neplatí, že hranice jsou nenarušitelé. Je zřejmé, že lidé by měli stále slyšet povzbudivá slova, taková, která přinášejí světlo a naději a člověka povznášejí.

Nejen osobně procházíme zkouškami, které nás posílí, pokud jimi úspěšně projdeme, procházejí jimi však i celé národy. Jednou z osudových zkoušek našeho národa byly katastrofální důsledky Bílé hory, které nám ukazují, že i ze zoufalé situace existuje cesta, jež může vyústit až nečekaně dobře, jak se stalo vyhlášením samostatného Československa v roce 1918, ovšem za předpokladu, že lidé jen nečinně nepřihlížejí a zároveň se ve správnou dobu objevují na scéně vůdčí osobnosti. Díváme-li se zpětně na řetězce událostí, provázející naše dějiny, můžeme se jen podivovat a nekonečně žasnout, co všechno vytvářelo náš národní charakter, náš národ. Stojí za to nepodléhat skepsi, ale je na místě zvednout hlavu a být hrdým Čechem. Nedejme se tedy zastrašovat! Společnost nesmí přijmout strach jako normu!

Změnit společnost je podle mne zatím nadlidské, zvláště chceme-li změnu bezprostředně, právě teď hned, to však neznamená, že se nemáme pokoušet se ji měnit. Je důležité vědět o alternativě k životu převážně materiálnímu, který je kolem nás, totiž o životě duchovnějším. Materiální uspokojování nesmí být naším cílem, musí být jen prostředkem k harmonickému smysluplnému životu. Samozřejmě bychom měli sami žít příkladně, měli bychom být vzorem pro druhé, my sami bychom měli mít vyřešené zmatky v duši, abychom se mohli stát skutečnými světlonoši. Lidé si předně musí vážit sami sebe.

Celá společnost se bezesporu změní, přijme-li změněné hodnoty, bude-li si vážit lidí nikoli podle bůhvíjakého majetku, ale podle hodnot duchovních. Změny musí přicházet od lidí, kteří v životě něco dokázali. Měli bychom k této změně sami přispět, protože se to nestane samo od sebe. Je na nás, abychom se rozhodli, koho si vážíme, ke komu chováme obdiv, komu se chceme podobat, v kom vidíme vzor – a samozřejmě dali to najevo bez velkých slov a gest a v tom duchu jednali. Všechno se za peníze totiž koupit nedá, nedá se koupit ani čest, ani důvěryhodnost.

Jakých hodnot si máme cenit, ke kterým máme upínat naději? Zdá se, že vysoké morální hodnoty našich velikánů jsou pozapomenuty, že mnohé jsou dokonce celé zapomenuté… Právě pozapomenuté hodnoty – vědomí si vlastní ceny, krásného jazyka, jakým čeština bezesporu je, krásné české země, kterou pro nás předkové ubránili, a my ji přece nebudeme chtít opouštět, sebeúcta, důvtip Čechům vlastní (i s tou trochou švejkování), hlavně však tvořivost – to budou nejdůležitější devízy ve světě, jenž se stává globálním.

Buďme pozorní k volbě těch, kteří dostávají pravomoc nám vládnout. Důležité věci by měli rozhodovat lidé s širokým rozhledem, lidé vzdělaní, morální a moudří, aby už nebyly pochyby o tom, zda naše civilizace nesměřuje k sebezničení.

Máme k našim předkům, k našim velikánům veliký závazek, ještě větší závazek však máme k našim potomkům a k naší krásné zemi. Jejich odkaz nás zavazuje pozvednout se z malosti, z hašteřivosti a z toho všeho, čím jsou dnes lidé znechuceni.Věřme si, že tyto odkazy dokážeme naplnit!

Vedeni touhou o zachování života na Zemi vedeme zápas proti silám destruktivním. Vedeni vizí dobré budoucnosti a jisti si velikou láskou Boží, ubránili se západní křesťané, naši dávní předkové, arabizaci evropského prostoru, ubránili se dalším a dalším nástrahám. Vedeni velikou touhou uchovat si lidství za všech okolností a posílit ho až do rozměrů duchovních, musíme svůj dnešek podřizovat těmto nadějím a o tyto naděje zápasit…

Duše zachycuje vzdálenou ozvěnu z kosmu,

paměť všech nesmrtelných duší.

Vesmír se člověkem naplňuje,

jen takovým však, který poznává,

že právě on, duchovnější,

je jeho smyslem a nadějí…

Věra Ludíková