Česká konference – Kutná Hora 17. 11. 2013

Vážení účastníci podzimní České konference, milí přátelé,

dovolte, abych vás tentokrát pozdravila jen na dálku, abych si vás představila v sále plném světla, v prostorách naplněných tvůrčím duchem, jako by se právě zde soustřeďovaly myšlenky vzácných lidí, kteří uvažují o životě, o jeho zkvalitnění a jeho zachování na Zemi, dokonce o celém Vesmíru, a to v úplnosti, které nás posouvají dál a výš, k tomu všemu, co člověka přesahuje…

Letošní pozdní léto a nádherný podzim je pro mne soustředěný do zalesněného hřebenu krčského lesa s rozedníváním a soumraky nad ním, které jsem mohla sledovat z pražského IKEMU po náročné operaci srdce, jež mi dala novou šanci vrátit se do života, dala mi šanci znovuzrození. Duše není omezená ani časem, ani prostorem, dokonce stírá rozdíl mezi životem a smrtí k nekončící trvalosti. Hodnotí, rekapituluje, vzepne se, odmítá poddávat se beznaději, odpírá prohru a je vděčná, neskonale vděčná úžasným lékařům, je vděčná andělům strážným, je nekonečně vděčná samotnému Bohu. Měla by mít však povinnost tuto milost vrátit v takové podobě, v jaké je schopná dobré vracet…

Jedno smutné výročí, 8. listopad 1620, si raději nepřipomínáme, protože se pro nás stal synonymem národní pohromy, znamenal totiž porážku českého stavovského vojska na Bílé hoře. Tehdejší konkrétní záminka se jeví jako malicherná: podnětem bylo rozhořčení evangelíků, že duchovní vrchnost v arcibiskupském městečku Hrobech na saské hranici a v klášterním benediktinském městě Broumově dala nově postavené kostely svých luteránských poddaných buď pobořit, anebo zavřít a bouřící se měšťany uvěznila. Evangelíci v tom spatřovali porušení Majestátu, protože vláda zakazovala něco, co bylo zákonem z roku 1609 dovoleno. Evangeličtí stavové spoléhali na to, že stojí na půdě zákona a byli odhodláni králův zákaz svolat sněm neuposlechnout. Věcně šlo v tomto sporu o nepatrnou část české půdy, kvůli které se odvážila ohromná většina země zápasu, jenž dával mnoho v sázku, dokonce všechno, což ukazuje, jak drahocenné bylo pro Čechy právo.

Důsledky Bílé hory byly katastrofální. Popravy 21. června 1621 na Staroměstském náměstí, konfiskace, jež byly právě tak hrozným trestem – co mělo být potrestáním, stalo se mnohdy loupeží a podvodem; země zničená třicetiletou válkou, vypálené vsi, vypálená a vydrancovaná města, vybité nebo vyloupené chlévy, a to bez rozdílu, šlo-li o armádu přítele či nepřítele, třetina polí ležící ladem… Ubyla celá polovina obyvatelstva, avšak vznikla nová vrstva zbohatlíků. V době, kdy katastrální záznamy jsou plné dokladů o nesmírné bídě malého člověka, rostou v Praze (i na venkově) nádherné šlechtické paláce, kostely, kláštery a Praha zvedá k nebi své monumentální kopule nové Čechie, Čechie několika tisíc, či spíše set osob, jejíž moc a lesk vyrůstá z ruiny statisíců!

Protireformační doba však nebyla úplným temnem. Barok nesl s sebou silný kulturní živel, ovládl architekturu, malířství, hudbu i lidové umění, měl schopnost mystického zanícení a zvroucnění, podobně jako na počátku husitství. Barok dal ráz české krajině, otiskl se do lidských příbytků i krojů, do písní a stvořil svérázný svět venkova, cosi specificky českého. V této době můžeme nalézat doklady mravní snahy, stopy duchovní vzpoury, která stojí tím výš, čím bezohlednější byl útisk. Přední duchové té doby soustředili mravní sílu k záchraně a obnově národního vědomí, aby nebylo samo české jméno u Čechů zneváženo. Veliké zásluhy o vybudování nové národní společnosti měla kněžská katolická inteligence, čímž byly zmírněny náboženské spory minulosti. Balbínem a dalšími se počíná bezmála třistaletá česká bitva protibělohorská, v jejich rukou se proměňuje vědecká práce v nástroj buditelské agitace, jako bylo vydání Balbínovy Obrany jazyka českého. Zrození nacionalismu, jak Balbín (a i Komenský) prozrazují, nebylo jen důsledkem germanizace, ale především plodem útisku pobělohorského. Bílá hora vzbudila a vypěstovala v pokořeném národě sílu, jež se měla stát vzpruhou nového života a slibem nové naděje. Historik Josef Pekař se domnívá, že dříve či později by česká společnost byla nalezla cestu z nebezpečí, cestu k nápravě.

Tragické události Bílé hory nám ukazují, že i ze zoufalé situace existuje cesta, jež vyvádí hledající z područí násilného umlčování a může vyústit až nečekaně dobře, jako se stalo vyhlášením samostatného Československa a rozpadem Rakouska-Uherska, ovšem za předpokladu, že lidé jen nečinně nepřihlížejí a ve správnou dobu se na scéně objevují takové osobnosti, jakou byl například T. G. Masaryk. Díváme-li se zpětně na řetězce událostí, provázející naše dějiny, můžeme se jen podivovat a nekonečně žasnout, co všechno vytvářelo náš národní charakter, náš národ.

Člověk odedávna touží po něčem, co ho naplňuje, touží po něčem vyšším, co ho přesahuje. Stále je pro nás velikým závazkem pokračovat v díle našich předků, vážit si jejich nesmírných obětí, bez kterých by český národ sotva uhájil svoje právo na samotnou existenci. Buďme příkladem pro ostatní, buďme příkladem národnostní snášenlivosti, pátrejme po své minulosti, po pravdivé české historii, zbavené polopravd, protože znát svoji historii umožňuje lépe rozumět dnešku. Máme k našim předkům, k našim velikánům veliký závazek, ještě větší závazek však máme k našim potomkům a k naší krásné zemi. Jejich odkaz nás zavazuje pozvednout se z malosti, z hašteřivosti a z toho všeho, čím jsou dnes lidé znechuceni. Věřme si, že tyto odkazy dokážeme naplnit!

Věra Ludíková