Potřeba poesie

Není pravda, že život nově se tvořící společnosti bude méně poetický než byl ve společnosti zaniklé. Právě fakt, že základní statky staly se přístupny každému tak jako kdysi vzduch a voda způsobí, že také umění stane se věcí každého. A především ovšem umění slova.

Dnešní převratná doba bude asi znamenati také renesanci poesie. A je podivuhodné, že esperantské hnutí citlivě reaguje na tuto potřebu. Před druhou válkou téměř bezprostředně jako by se rodil esperantský klasicismus. A jakmile skončila válka, v nejrůznějších zemích nastupují cestu na Parnas noví lidé. Ale co je ještě zvláštnější, objevují se reprodukční umělci, kteří spojují svůj osud umělecky s naší věcí. Je to dojemné, ale je to také ohromující. Nikým nevoláno je tu náhle reprodukční herecké a pěvecké umění rostoucí a zakořeněné už ve verších a próze, které odmítají diletantství jak svou theorií, tak svými výkony. Že toto umění mohlo vzniknout, toho jedna příčina jsou též takové podniky, jako je naše kolej. Bez čtenářů nebylo by básníků, bez obecenstva nebylo by herců. Tak také v Doksech začalo se roditi esperantské reprodukční umění. Z ochotníků se stávali herci a zpěváci. Umění je iluse. Je to tvoření ilusí, které zlepšují život, neboť jej zkrášlují. Každé umění je národní. Ale tak, že musí být zároveň mezinárodní, tj. srozumitelné také druhým národům. Norové jsou malý národ, jejichž umění je zcela národní a přesto je to umění zcela světové. To bude také jeden z úkolů Esperanta: býti tlumočnikem národních umění. S.K.

Verda Voĉo de Doksy, 1950-05-01