poznejme

      ZÁKLADY

             ESPERANTA

Esperanto je uskutečněním snu šlechetných myslitelů lidstva, jako byli Francis Bacon, Gottfried Wilhelm Leibniz, Blaise Pascal, Étienne Bonnot de Condillac, René Descartes, Denis Diderot, Lev Nikolajevič Tolstoj, André Marie Ampère, Max Müller a jiní, kteří toužili po jednotném pomocném jazyku lidstva a předpovídali jeho realizaci jazykem umělým. Splňuje přání našeho J. A. Komenského, aby „utvořen byl jazyk nový, všech známých již snazší, by mu bylo lze učiti se bez ztráty času a věcí…“ (Via lucis XIV. 14).

Záhy po zveřejnění esperanta varšavským lékařem L. Zamenhofem v roce 1887 se o tomto jazyce vyjádřil L. N. Tolstoj takto: „Osvojení si esperanta je tak snadné, že když jsem dostal esperantskou mluvnici, slovník a články v tomto jazyku napsané, po necelých dvou hodinách studia jsem byl schopen esperantsky ne-li psát, tedy aspoň volně číst. Každopádně oběti, které každý člověk našeho evropského světa přinese, bude-li věnovat trochu času učení se tomuto jazyku, budou tak bezvýznamné a důsledky, které se mohou dostavit, pokud všichni přijmou tento jazyk, budou tak ohromné, že tento pokus nelze nevykonat“.

Pokus lidé bohužel nevykonali, ještě však není pozdě. „Kdyby tedy politické rozhodnutí doprovázela vhodně naplánovaná mediální kampaň, mohl by se zvolený pomocný mezinárodní jazyk velmi rychle prosadit“ (Umberto Eco).

Nezávisle na současné situaci ve světě, dnes jako před sto lety odmítáme logiku, podle které silní mají právo vnucovat slabým svou kulturu a svůj jazyk. Esperanto představuje hnutí pro přirozenou trvalou různost světa. Poznejte s námi základy esperanta:

Výslovnost nám Čechům nezpůsobuje žádné problémy. Pozor však musíme dávat na přízvuk, který mají všechna slova na předposlední slabice, která je pak mírně prodloužená:

di-va-no, mi-nis-tro, mi-nis-te-ri-o, Mo-ra-vi-o.

Pravopis je fonetický. Některá písmena jsou však odlišná, píší se s obrácenými háčky – stříškami. Bývají předmětem kritiky, zvláště od osob majících vzor v angličtině s abecedou bez diakritických znamének. Esperantisté však míní, že upravené písmo je racionálnější než dvou- či třípísmenné spřežky v angličtině. Nám Čechům by tato upravená písmena neměla vadit:

Písmena x a q v esperantu nejsou, v přejatých slovech jsou nahrazena dvěma písmeny - ks, kz, kv (fiksi, ekzemplo, kverko). - Slabiky di, ti, ni se čtou tvrdě: dy, ty, ny.

Základy MLUVNICE

Všechna podstatná jména mají koncovku –o: persono, besto, ideo. Mluvnický rod je jen jeden a všechna podstatná jména se skloňují stejně.

Všechna přídavná jména mají koncovku –a: nova, bona, moderna.

V množném čísle se k podstatným a přídavným jménům připojuje koncovka –j: bonaj homoj – dobří lidé, v přímém předmětu – v akuzativu bonajn homojn.

Pády jsou v esperantu jen dva a mají pro všechny skloňované druhy (podstatná a přídavná jména, zájmena) shodnou úpravu:

Český první pád – nominativ – je v základním tvaru: juna viro – mladý muž,

český čtvrtý pád – akuzativ – přibírá koncovku –n: junan viron – mladého muže.

Ostatní české pády (2., 3., 6., 7.) se v esperantu tvoří pomocí předložek, po nich následuje základní tvar. Pro vyjádření směru, není-li směr obsažen již v předložce, se používá tvar akuzativu: en urbo – ve městě, en urbon – do města.

Stupňování přídavných jmen se uskutečňuje pomocí příslovcí „pli“ (více) a „plej“ (nejvíce): bela (krásný), pli bela (krásnější), (la) plej bela (nejkrásnější).

V esperantu je jen člen určitý „la“. Tvarem je stejný pro všechna podstatná jména v jed-notném i množném čísle. Používá se zpravidla tehdy, můžeme-li v češtině použít zájmena ten, ta, to, ti. Neurčitý člen neexistuje.

Osobní zájmena

Přivlastňovací zájmena mají tvary obdobné jako přídavná jména, tj. s koncovkou –a, v množném čísle –aj, v akuzativu –an, -ajn: mia – můj, via – tvůj, lia – jeho atd.

Příslovce jsou jednak původní, např. pli (více), hodiaŭ (dnes), tuj (hned), jednak odvozená od kteréhokoli slovního druhu koncovkou –e:

Slovesa se časují pravidelně, neexistují nepravidelná slovesa. Pro vytvoření minulého, přítomného a budoucího času postačují tři koncovky:

Přítomný čas  -as   mi/vi/li/ŝi/ĝi/ni/vi/ili laboras  =  pracuji, pracuješ, pracuje atd.

Minulý čas     - is                         --″--    laboris   =  pracoval jsem, pracoval jsi atd.

Budoucí čas    -os                        --″--    laboros  =  budu pracovat, budeš pracovat atd.

Podobně se tvoří podmiňovací způsob:  -us  mi/vi… laborus  =  pracoval bych atd.

Rozkazovací způsob ma koncovku  -u:  laboru  =  pracuj, pracujte; ni laboru = pracujme.

Neučitý způsob má koncovku  -i:  labori  =  pracovat.

Složené časy se užívají málo, jsou složeny z osobního zájmena, příslušného tvaru pomocného slovesa „esti“ (být) a příčestí slovesa významového: laborinta, -anta, -onta.

Zápor se tvoří příslovcem „ne“ stojícím před slovesem, které je popírané. Ve větě, na rozdíl od češtiny, může být jen jeden zápor:

Neniam mi estis en Brno  =  Nikdy jsem v Brně nebyl.

Otázka se tvoří tázacími zájmeny (kiu, kio, kie, kiom atd.). Pokud je otázka formulována s předpokladem odpovědi „ano – ne“, začíná příslovcem „ĉu“:

Ĉu vi estas instruisto?  =  Jsi (jste) učitelem?

Slovosled je v esperantu zcela volný jako v češtině:

Mia patro admonas la knabon  =  Můj otec napomíná (toho) chlapce.

La knabon admonis mia patro  =  (Toho) chlapce napomenul můj otec.

Číslovky základní:

miliono  =  milion, miliardo  =  miliarda

Číslovky řadové se odvozují od základních koncovkou –a: unua, dua, deka, dek unua…

TVORBA SLOV V ESPERANTU JAKO STAVEBNICE

Slova složená ze dvou nebo více slovních kořenů mají hlavní lexikální kořen na konci, před ním umístěný kořen je vedlejší a význam jen blíže určuje: skribmaŝino = psací stroj, maŝinskribo = strojové písmo.

Mezinárodní slova přizpůsobená esperantskému fonetickému pravopisu se stávají slovy esperantskými: kongreso, indekso, ministro, politologio.

Utváření slov z lexikálních kořenů pomocí předpon a přípon představuje aglutinační (obrazně: stavebnicový) charakter esperanta a je hlavním zdrojem bohaté slovní zásoby.

Základní předpony

Přípony pro vyjádření osob

Přípony pro vyjádření věcí a pojmů

 Přípony vyjadřující vlastnost

Přípona neurčitého významu

Přípony číslovkové

Přípony vyjadřující příčestí (koncovka –a) a přechodníky (koncovka –e) sloves

Skládání slov pomocí předpon a přípon je proces, který podstatně snižuje potřebu zvláštních slovních kořenů. Osvojení si potřebné slovní zásoby je proto snazší, rychlejší. Při znalosti předpon a přípon může člověk sám utvářet slova, s kterými se dříve nesetkal. Jako příklad si vezměme přídavné jméno bela (krásný) a tvořme slova odvozená (kořen „bel“ má charakter adjektivní, proto již sám o sobě má význam „krásný“): belaĵo (krásná věc), bele (krásně), beleco (krása), beligi (zkrášlit), beliĝi (zkrásnět), rebeliĝi (znovu zkrásnět), beligebla (zkrášlitelný), belega (překrásný), beleta (pěkný), belulo (krasavec), belulino (krasavice), malbela (škaredý). Z některých kořenů lze vytvořit nových slov ještě podstatně více. Slovní zásoba esperanta je prakticky stejná jako v kulturních národních jazycích.

2 – 2002/11