|
Starto (texty jednotlivvých čísel) |
ESPERANTSKÁ PŘEKLADOVÁ LITERATURA Od roku 1887,
kdy byla zveřejněna první učebnice esperanta, se začala v tomto jazyce soustavně
pěstovat a rozvíjet literatura všeho druhu. Zamenhof jako iniciátor si
uvědomoval společenský charakter lidské řeči a dbal jak na praktické a
organizované používání esperanta, tak i na jeho literární propracování. Více
než stoletá spisovatelská činnost esperantistů všech kontinentů vytvořila
poměrně rozsáhlou literaturu. Nejvýznamnější díla přeložená do esperanta Překladatelství U všech
kukturních jazyků světa předcházela literatura překladová původní tvorbu a
nejinak tomu bylo i u esperanta. Překlady umožňují přebírat stylistické
prostředky vyspělých jazyků, rozšiřovat slovní zásobu i frazeologii a zároveň
vyzkoušet vlastní výrazové prostředky v konfrontaci s jinými jazyky. Překlady
plní ovšem i další funkce. Překládání veleděl světové literatury je věcí
prestiže jazyka a důkaz jeho vyjadřovacích schopností. Díla z pokladnice
malých národů jsou zase propagací málo známých literatur ve světě. Konečně,
beletrie všeobecně slouží studujícím k upevnění znalostí získaných z učebnic
a slovníků, protože umělecké dílo dokáže vyvolat iluzi cizojazyčného
prostředí plného života a nenápadně zábavnou formou procvičovat vnímání
cizího jazyka. Prvním literátem a překladatelem
esperanta byl samozřejmě jeho autor LUDVIK LAZAR ZAMENHOF (1859-1917),
varšavský oční lékař rusko-židovského původu. Už před zveřejněním jazyka
(1887) překládal světové klasiky, protože věděl, že nejdříve se sám musí
naučit v nové řeči myslet a vyzkoušet její tvárnost na náročném jazykovém
materiálu. Překlady byly později zveřejňovány časopisecky, ještě později
knižně a sloužily svou autoritou jako jazyková norma, i když Zamenhof sám se
vzdal autorských práv na esperanto a tvrdil, že jeho práce mají soukromý
charakter jako práce kteréhokoliv jiného dobrého stylisty. Překlady klasiků
měly v tomto období podobný účel jako Jungmannovy pro češtinu na začátku 19.
století. Měly především uvést nový literární jazyk do života a zformovat jeho
stylistiku a frazeologii. Zamenhof přeložil knihu přísloví, kterou v ruštině
s polskými, francouzskými a německými ekvivalenty sestavil jeho otec Marek
Zamenhof, a vydal ji pod názvem Proverbaro (Sbírka přísloví, 1910).
Také Malnova Testamento (Starý Zákon, 1907-1914) jako základní
dílo světového písemnictví měl vedle prestiže získat jazyku především
bohatství nesčetných okřídlených výrazů, které pronikly do většiny jazyků, a
dát jim ustálenou esperantskou podobu. I když má esperanto volný slovosled
podobně jako čeština, neznamená to, že se jedná o slovosled libovolný. Určitý
způsob vyjadřování je pociťován jako normální, bezpříznakový, každá změna pak
působí jako důraz nebo prostě jako stylistická neobratnost. Zamenhofovy
překlady klasiků neměly za cíl seznámit čtenáře s těmito díly, která jsou všeobecně
známá, ale měly vypracovat právě určitý stylistický vzor, který by každý mohl
snadno porovnat s překlady ve své mateřštině a tím si uvědomit rozdíly ve
způsobu vyjadřování. Šlo o to, aby lidé různých národností používali
esperanto víceméně shodně. Přeložil tato díla: Ch. Dickens: La Batalo de
l' Vivo (Boj života, 1891); W. Shakespeare: Hamleto (Hamlet,
1894); N. V. Gogol: Revizoro (Revizor, 1907);
Molière: Georgo Dandin (Jiří Dudek, 1908); J. W. Goethe:
Ifigenio en Taŭrido (Ifigenie na Tauridě, 1908), F.
Schiller: La Rabistoj (Loupežníci, 1908); E. Orzezsko: Marta
(Marta, 1910), Ŝalom-Aleĥem: La Gimnazio (Gymnázium,
1910); H. Heine: Rabeno de Baĥaraĥ (Rabín z
Bacherachu, 1914). Časopisecky vycházely Fabeloj de Andersen (Andersenovy
pohádky) a staly se nejpopulárnějším z jeho překladů jako základní
pedagogická pomůcka pro studující. Překladatelskou techniku v esperantu
posunul kupředu další Polák ANTONI GRABOWSKI (1857-1921), který se po
drobných překladech z Goetha, Sienkiewicze, Pruse, Slowackého a Moniuzska
pustil do veledíla polské literatury Sinjoro Tadeo (Pan Tadeáš,
1918) od Adama Mickiewicze. Význam tohoto překladu není tolik v rovině
umělecké jako spíše lingvistické. Hutnost Mickiewiczova verše nutila
překladatele hledat úsporné prostředky, jak do několika slabik vtěsnat
myšlenku, což vedlo např. k tvorbě sloves z podstatných a přídavných jmen, z
předložkových výrazů vytvářet příslovce, důkladně propracovat odvozování a
skládání slov. I když se neujaly všechny inovace, přesto velká jejich část žije
v esperantské beletrii dodnes a Grabowski bývá nazýván "otcem
esperantské poezie". Velkým pokračovatelem v jazykovém
experimentování byl Chorvat IVO ROTKVIČ (1901-1983), který svůj
překladatelský talent nejvíce rozvinul při převodu knihy Mirko Jelušiče Cezaro
(Caesar, 1934). Tento historický román není sám o sobě zvlášť velkým
dílem ani v rámci chorvatské literatury, avšak v esperantské kultuře zaujímá
jeho překlad významné postavení díky stovkám velice vtipných jazykových
řešení, která s Rabelaisovskou vynalézavostí plasticky vykreslují situace. V
překladu nejsou použity žádné novotvary (neologismy), Rotkvič dokazuje, že
dosavadní slovní zásoba esperanta je dostatečně bohatá, pouze lidé využívají
jen zlomek jejích možností. Cílem překladatele nebylo reprodukovat originál
co nejpřesněji, nýbrž ukázat bohatství esperanta a jeho slovotvorného
systému. Vedle překladů, které se snažily
především obohatit jazyk jako takový, vznikaly i překlady s vyššími
uměleckými ambicemi. Za největšího esperantského stylistu je dodnes považován
KAZIMIERZ BEIN (1872-1959), Polák, lékař, známý pod pseudonymem KABE.
Jeho největším dílem je velký historický román La Faraono (Farao,
1907) od B. Prusa pro mistrovství překladu a slohovou krásu. Také jeho
další překlady La Fundo de l' Mizero (Dno bídy, 1904) od W.
Sieroszewského, La Interrompita Kanto (Přerušená píseň, 1905) a
Bona Sinjorino (Dobrá paní, 1909) od E. Orzeskové, Elektitaj
Fabeloj (Vybrané pohádky, 1906) od bratří Grimmů, Versaĵoj
en Prozo (Verše v próze, 1909) a Patroj kaj Filoj (Otcové
a děti, 1909) od I. S. Turgeněva se vyznačují prostým vytříbeným stylem.
Kabe kladl důraz na lehkost a vyváženost věty, méně již na bohatý slovník. Esperantské překladatelství a
literaturu vůbec nejvíce ovlivnil Maďar KALMAN [KOLOMANO] KALOCSAY
(1891-1978), universitní profesor a primář nemocnice v Budapešti,
mnohostranně a podivuhodně vzdělaný. Světovou poezii překládal z třicítky
jazyků, od antických až po současné básníky. Dbal nejen na krásný styl, ale i
na bohatství jazyka a vystižení originálu v intencích autora. Bývá srovnáván
s naším Vrchlickým ve snaze dohonit ostatní jazyky a obohatit esperantskou
literaturu o světová veledíla. Psal i původní poezii, o které bude řeč na
jiném místě. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl Francouz GASTON
WARINGHIEN (1901-1991), také profesor. Společně redigovali časopis Literatura
Mondo (Literární svět) vycházející v Budapešti, zpracovali
nejpodrovnější mluvnici esperanta Plena Gramatiko (Úplná mluvnice),
pomůcku pro esperantské básníky včetně retrográdního slovníku Parnasa
Gvidlibro (Průvodce Parnasem), psali esejo o stylu a metrice, také
některé překlady jsou jejich společným dílem. Waringhien je autorem
největších esperantských slovníků. V úsilí rozvíjet básnický jazyk v
esperantu zavedli řadu neologismů, tj. nových kořenných slov, která před nimi
nikdo nepoužil (nové odvozeniny se v esperantu za neologismy nepovažují).
Společnými překladatelskými počiny jsou Floroj De l' Malbono (Květy
zla, 1957) od Baudelaire (ve spolupráci s dalšími překladateli) a Kantoj
kaj Romancoj (Písně a romance, 1969) od H. Heineho. Kalocsay
přeložil řadu děl sám: Kantanta Kamparo (Zpívající venkov, 1923),
přes sto maďarských lidových písní, Johano La Brava (Janek Hrdina,
1923), lidová pohádka od Pettöfiho, La Tragedio de l' Homo (Tragedie
člověka, 1924, přepracováno 1965), veledílo maďarské literatury od I.
Madáche, Romaj Elegioj (Římské elegie, 1932) a La Taglibro
(Deník, 1932), obě od Goetha, La Infero (Peklo, 1933)
od Danteho, Eterna Bukedo (Věčná kytice, 1931), mezinárodní
básnická antologie z 22 jazyků, Reĝo Lear (Král Lear, 1966),
Somermeznokta Sonĝo (Sen noci svatojánské, 1967) a Tempesto
(Bouře, 1971), všechny od W. Shakespeara, Libero kaj Amo (Svoboda
a láska, 1970), vybrané básně Petöfiho, La Morto de la Ĉielarko
(Smrt duhy), básnická sbírka E. Adyho a veledílo Tutmonda Sonoro
(Zvučný hlas celého světa, posmrtné vydání 1981), obsahující na 600
básní 185 básníků z 30 jazyků za čtyři tisíciletí. Z prózy přeložil drama F.
Karinthyho Morgaŭ Matene (Zítra ráno, 1923), novely Rozinjo
(Růženka, 1938) od G. Törtöka a Du Kokcineloj (Dvě slunéčka
sedmitečná, 1922) od G. Gárdonyiho a komedii od Heltaie La Paĉjo
de la Reĝidino (Královnin tatínek). Kalocsay vypracoval celou
poetiku esperanta, nesmírně obohatil jazyk také zavedením mnoha poetických
slov. Kalocsayovými vrstevníky byly i čeští
mistři esperantského překladu. RUDOLF
HROMADA (1890-1964) překládal ze
všech českých básníků (Erbena, Sv. Čecha, Machara, Heyduka, Sládka,
Vrchlického, Wolkera, Dyka, Seiferta, Sovy, Šrámka, Tomana, Neumanna aj.),
avšak nejzdařilejší byly převody nejznámějších básní z Bezručových Slezských
písní (Maryčka Magdonova, Kanton Halfar, Ostrava atd.). Zbývající básně
přetlumočili T. Pumpr a J. Kořínek a celá kniha vyšla v roce 1970 pod názvem Sileziaj
Kantoj. Z prozaických překladů dosáhl vrcholu u Fučíkovy Reportáže,
vyšlé posmrtně (Riporto skribita sub pendumila maŝo, 1979). MILOŠ LUKÁŠ (1897-1976),
překládal básně i prózu nejen z češtiny, ale i z mnoha jazyků antických i
moderních, uměl podat obsah a formu kongeniálně s původním dílem. Na dvě
stovky kratších překladů se zachovaly v esperantském tisku po celém světě,
avšak knižně mu vyšla jen divadelní hra J. Vrchlického Nokto en Karlův Týn
(Noc na Karlštejně, 1921). Jeho nejoblíbenějším autorem byl J. S.
Machar, ale najdeme u něho i Čecha, Čelakovského, Sovu, lidové písně, Čapka,
Arbesa, Drdu, Haška, Jiráska, Hviezdoslava, Čechova, i moderní řecké básníky.
Je považován za jednoho z nejlepších esperantských stylistů na světě. TOMÁŠ PUMPR (1906-1972) dokázal
vybrušovat své překlady i několik let k vysoké dokonalosti a vybíral si
především rozsáhlejší celky. Mezinárodnímu publiku představil Erbenovu Kytici
národních pověstí (Bukedo el la naciaj mitoj, 1938), Máchův Máj
(Majo, vydán posmrtně 1998) a tři nejslavnější opery: Vendita Fianĉino
(Prodaná nevěsta), En la puto (V studni) a Najado
(Rusalka). Všechny byly odvysílány po válce pražským rozhlasem v tzv.
Verda Stacio (Zelená stanice) - nahrávka Rusalky se dochovala, v hlavních rolích
s Marií Tauberovou, Beno Blachutem a Karlem Kalašem, komentář čte Karel
Höger. Vrcholem Pumprova překladatelského umění je Bapto de caro Vladimir
(Křest svatého Vladimíra, 1953) od Karla Havlíčka Borovského. Na
překladu pracoval přes deset let, vytvořil několik verzí, až dosáhl
obdivuhodné virtuozity. Přidáním četných vnitřních rýmů vykompenzoval lidová
slůvka, která originálu dodávají šťávu, humor a satirické ostří, takže
esperantská verze působí velmi podobným dojmem. Překlad vyšel na Kanárských
ostrovech, zprvu vyvolal skandál mezi nábožensky založenými esperantisty,
kteří požadovali zničení celého nákladu, ale dnes je překlad oceňován jako
jeden z nejlepších překladatelských výkonů v esperantu. JIŘÍ KOŘÍNEK (1906-1998) byl
jedním z nejlepších překladatelů operních árií a písní (na 250 překladů),
vynikající překladatel z české poezie a stejně vynikající autor původních
básní, vysoce oceňovaných na mezinárodních literárních soutěžích. Knižně
vyšly Panjo (Maminka, 1960 Ljubljana) od J. Seiferta, Flugilhava
ŝtono (Okřídlený kámen, 1985 Brazilie) a Sur la sojlo de
la amo (Na prahu lásky, 1986 Brazilie) od Markéty Procházkové. V
rukopisech se zachovala divadelní hra Manon Lescaut V. Nezvala a opera
Jakobeno (Jakobín) Antonína Dvořáka. Nesčetné drobné práce jsou
rozsety v esperantském tisku. Dnes jsou nejuznávanějšími
překladatelskými osobnostmi v esperantské literatuře Skot William Auld a
Kolumbijec Fernando de Diego. WILLIAM AULD (1924-) je především jedním z největších
esperantských básníků, ale vynikl i několika významnými překlady: Don
Johano (Don Juan) od Byrona, Epifanio aŭ kiel vi volas
(Jak se vám líbí) od Shakespeara, La graveco de la fideliĝo
(Jak je důležité mít filipa) Oscara Wildea, Spartako (Spartakus)
od J. L. Mitchella, Aniaro (Aniara) H. Martinsona, La urbo de
terura nokto (Město hrozné noci) od Thomsona, a v poslení době je
jeho hlavní překladatelský výkon třídílný světový bestseller La Mastro de
la Ringoj (Pán prstenů, 1995-1998). FERNANDO DE
DIEGO (1919-2005) překládá veledíla
nejen ze španělštiny, ale i angličtiny a francouzštiny. Jeho překlady se
vyznačují stylistickým mistrovstvím a vysokou náročností. Nejdůležitějším
překladem je Cervantesův La indiĝena hidaldo Don Quijote de la Mancha
(Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, 1977), ale i ostatní autoři
patří k největším: Frederico García Lorca: Cigana romancaro (Cikánské
romance, 1971); Pío Baroja: La arbo de sciado (Strom vědění,
1975); Antonio Machado: La lando de Alvargonzález (Země
Alvargonzálezova, 1969); Rómulo Gallegos: Doňa Barbara (1975),
Guy de Maupassant: Boul de Suif (1982); Honoré de Balzac: Drolaj
rakontoj (Rozmarné povídky, 1989), Gabriel García Márquez: Cent
jaroj de soleco (Sto roků samoty, 1992), Robert Louis Stevenson: D-ro
Jekyll kaj S-ro Hyde (Dr. Jekyll a pan Hyde, 1985); Jack London: Norda
odiseado (Odysea severu, 1988); Ernest Hemingway: La oldulo kaj
la maro (Stařec a moře, 1996) a další. Jako v každém
jazyce, i v esperantu vedle největších překladatelských osobností pracuje i
řada překladatelů menších, průměrných i špatných. K významnějším překladům
můžeme přičíst veledílo čínské literatury Ruĝdoma sonĝo (Sen
v Červeném domě, 1995), Dostojevského Puno kaj Krimo (Zločin a
trest, 1993), La Majstro kaj Margarita (Mistr a Markéta, 1991)
Michaila Bulgakova, Trigroŝa Romano (Třígrošový román, 1977)
Bertolda Brechta, Faŭsto (Faust, 1999) J. W. Goetha, Blanka
malsano (Bílá nemoc, 1938) Karla Čapka, Quo vadis H.
Sienkiewicze a pro děti mládež např. Collodiho Pinokjo (Pinocchio,
1930), La sencesa rakonto (Nekonečný příběh, 1997) aj. |