obracíme se tímto manifestem na všechny vlády, mezinárodní organizace a lidi dobré vůle,

prohlašujeme svůj úmysl pokračovat pevně v práci za uskutečnění cílů, zde uvedených,

a zveme každou organizaci i každého jednotlivce, aby se připojili k naším snahám.

Esperanto bylo zveřejněno v roce 1887 jako projekt pomocného jazyka pro mezinárodní komunikaci, rychle se vyvinulo v živou, bohatou řeč a již více než století slouží ke sbližování lidí jako most nad jazykovými i kulturními překážkami. Cíle jeho mluvčích za tuto dobu neztratily na závažnosti a aktuálnosti. Ani celosvětové používání několika národních jazyků, ani pokrok v komunikační technice, ani objevy nových metod cizojazyčného vyučování pravděpodobně neuskuteční následující principy, které považujeme za zcela zásadní pro spravedlivé a účinné uspořádání lidské společnosti.

1. Demokracie. Dorozumívací systém, který poskytuje některým lidem na celý život privilegované postavení, ale od ostatních vyžaduje, aby k získání mezinárodní dorozumívací schopnosti, přitom nižšího stupně, vynaložili mnohaleté úsilí, je hluboce nedemokratický. Ačkoliv esperanto není zcela dokonalé, jako ostatně žádný jazyk, přesto vysoce převyšuje všechny konkurenty podobně usilující o rovnoprávnou celosvětovou komunikaci.

2. Nadnárodní výchova. Každý etnický jazyk je vázán na určitou kulturu a národnost (nebo více národností). Např . žák, který studuje angličtinu, se učí o kultuře, zeměpisu a politice anglofonních zemí, především o USA a Velké Británii. Žák studující esperanto se učí o světě bez hranic, v němž každá země vystupuje jako něčí domov.

3. Pedagogická efektivita. Jen malé procento těch, kdo studují cizí jazyk, ho doopravdy zvládne. Plné ovládnutí esperanta je možné i samostudiem. Různé studie prokázaly propedeutickou hodnotu esperanta pro výuku dalších jazyků. Esperanto je doporučováno také jako první jazyk v kurzech, protože se jím vytváří základní jazykové povědomí a návyky žáků.

4. Vícejazyčnost. Esperantské společenství je jedním z mála společenství celosvětového dosahu, jehož mluvčí jsou bez výjimky dvou- nebo vícejazyční. Každý příslušník tohoto společenství přijal úkol naučit se alespoň jeden cizí jazyk až na konverzační úroveň. V mnohých případech to vede k lásce a k ovládnutí dalších jazyků a k rozšíření osobního obzoru.

5. Jazyková práva. Nerovnoměrné rozdělení moci mezi jazyky vyvolává u velké části světového obyvatelstva obavy o budoucnost jejich řeči a často je přímo návodem na potlačování některých jazyků. V esperantském společenství se mluvčí jazyků velkých i malých, oficiálních i neoficiálních, setkávají na neutrální půdě díky vstřícné vůli dělat vzájemné kompromisy. Taková rovnováha mezi jazykovými právy a zodpovědností vytváří precedens pro další vývoj a pro nová řešení jazykové nerovnosti a jazykových konfliktů.

6. Jazyková různost. Národní vlády mají sklon chápat různost jazyků ve světě jako překážku dorozumívání i rozvoje lidstva. Naproti tomu pro esperantské společenství je jazyková různost trvalým a nepostradatelným zdrojem bohatství. Každý jazyk, stejně jako každý živočišný druh, je hodnotou sám o sobě a zaslouží ochranu a podporu.

7. Lidská emancipace. Každý jazyk osvobozuje a zároveň vězní své mluvčí, protože jim poskytuje možnost dorozumět se navzájem, ale brání komunikaci s ostatním světem. Esperanto, plánované jako univerzální mezinárodní dorozumívací protředek, je jedním z velkých fungujících projektů lidské emancipace - projektem umožnit každému člověku zúčastnit se individuálně celosvětového lidského společenství, s pevnými kořeny ve své místní kultuře a jazykové identitě, které ho však neomezují.