Umberto ECO napsal o problému mezinárodního jazyka knihu Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře, která se počátkem prosince 2001 objevila v našich knihkupectvích v českém překladu Zory Jandové (vydalo nakladatelství Lidové noviny v edici Utváření Evropy, 295 Kč).

Kniha vyšla poprvé italsky v roce 1993 (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea), brzy nato překladech do němčiny, angličtiny, francouzštiny a katalánštiny, v roce 1996 v esperantu (La serĉado de la perfekta lingvo en la Eŭropa kulturo).

Doslov Františka Čermáka ke knize Umberta Eca Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře se nenápadně snaží vyvrátit Ecovy závěry, že pomocný mezinárodní jazyk (PMJ) je možný a že může hrát v blízké budoucnosti významnou úlohu. Domníváme se, že pravda je někde uprostřed.

Především je třeba si uvědomit, že smyslem mezinárodní komunikace není to, aby lidé sloužili jazykům a aby jednomu z nich pomohli k nadvládě nad ostatními jazyky. Cílem je naopak to, aby jazyky sloužily lidem a aby co největšímu počtu lidí bylo umožněno se nějakým způsobem zapojit do komunikace s ostatním světem. Velké množství lidí se sice dokáže naučit některému ze světových jazyků, zvláště angličtině, ale lidí, kteří se o to pokoušejí marně, je stále několikanásobně více. Netvrdíme, že PMJ zvládne každý, ale určitě by mohl počet lidí schopných mezinárodně komunikovat na slušné úrovni alespoň zdvojnásobit.

Čermák: Kniha Umberta Eca Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře se zabývá tím, o čem mluví její název, minulostí evropských snah najít nebo vymyslet ideální jazyk, který by lidem měl být, pokud by se našel, vnucen či aspoň doporučen jako nesporně lepší prostředek komunikace než jejich jazyky národní.

Čermák: Každé amatérské srovnání aspoň dvou jazyků (a lidé srovnávali vždy) totiž vede ke zjištění jejich různosti a často i naivní představě, že to či ono jeden jazyk vyjadřuje "lépe" než ten druhý, ať už to "lépe" znamená cokoliv. Odtud už je jen krůček k jednoduché, ale v podstatě falešné představě, že proto někde přece jen jistě existuje jeden zcela nejlepší jazyk. Dnešní funkční jazykověda naopak vychází z toho, že žádné "horší" jazyky na jedné straně ani jazyky "lepší" na straně druhé neexistují, všechny přirozeně vyjadřují vše, co potřebují.

Jazyky skutečně nelze dělit na lepší a horší, ale na těžší a snazší ano, zvláště z pohledu cizince, který se je má naučit v kurzu. Ovšem každý jazyk klade studujícímu jiné překážky. Angličtina má například jednoduchou mluvnici, ale náročnou výslovnost (pohroma pro toho, kdo nemá hudební sluch), naopak němčina má výslovnost snazší, zato mluvnické tvary mnohem komplikovanější. Někomu se proto může jevit jako snazší angličtina, jinému němčina. PMJ se snaží odstranit všechny překážky, které nemají funkční význam.

Čermák: Umělé, resp. aposteriorní jazyky byly a jsou vytvářeny z přesvědčení, že jsou lepší než jazyky přirozené v tom, že nejsou tak složité, jsou údajně obecně srozumitelné, gramaticky a strukturně pravidelné (bez nepříjemných výjimek) a nemají takové množství těžko naučitelných slov. Je tomu ale opravdu tak? Protože všechny známější mezinárodní jazyky novější doby vycházejí ze základu románského, často i germánského (volapük ovšem z deformované angličtiny) a někdy zčásti i slovanského, je zřejmé, že minimálně pro neindoevropské (evropské) mluvčí to aspoň v oblasti slovníku příliš neplatí. Musejí se ony desetitisíce kořenů, tvořící základy slov, pracně naučit bez jakékoliv opory v jiném známém jazyce, jako každý zcela nepříbuzný jazyk, což není právě triviální věc. Jsou tedy obecně výrazně evropocentristické.

To je pravda, přesto PMJ předkládají tuto evropskou slovní zásobu v mnohem uspořádanější a přehlednější podobě než kterýkoliv ze světových jazyků, kde většina slov ani mezinárodní není a nepravidelné odvozeniny postrádají logiku, takže studující si je nemůže sám odvodit. Musí proto "šprtat" zhruba pětkrát až desekrát více slov než v PMJ, aby vládl srovnatelnými vyjadřovacími prostředky.

Čermák: Je však otázkou, do jaké míry je proklamovaná pravidelnost jednoznačnou výhodou. Například v esperantu jsou všechna podstatná jména zakončena vždy na -o: patro "otec", srov. lat pater, manžo, "jídlo", srov. např. fr. manger, "jíst" a přídavná jména vždy na -a apod., zatímco ženské názvy jsou odvozené příponou -ino od mužských, např. patr-in-o "matka", od patro aj. Naproti tomu všechny přirozené jazyky mají značnou míru jak redundance tak entropie, která je proti monotónní pravidelnosti přirozená a hlavně nutná. Přitom skutečnost, že aspoň v největším a nejživotnějším z těchto jazyků, esperantu, začíná vznikat už i frazeologie, svou podstatou založená na nepravidelnosti a metafoře, svědčí o tom, že se aspoň části své proklamované pravidelnosti začíná vzdávat a chovat jako jazyk přirozený.

Italský název knihy Umberta Eca o hledání dokonalého jazyka (La ricerca della lingua perfetta nella cultura europea) nebo španělský název na bolívijské bance (Banco Americano Boliviano) v porovnání s esperantskými překlady (La sercado de la perfekta lingvo en la Europa kulturo, Amerika Bolivia Banko) ukazují, že monotónnost esperanta není větší, zato je větší rozeznatelnost přídavného jména od jména podstatného. Srovnáme-li českou dvojici moje nová kniha - moje nové knihy s anglickou dvojicí my new book - my new books a s esperantskou mia nova libro - miaj novaj libroj, vidíme, že esperanto má znak množného čísla uveden třikrát, čeština dvakrát a angličtina pouze jednou. Redundance čili nadbytečnost chránící správný přenos informace v hlučném prostředí (např. v praskajícím sluchátku) je v esperantu nejvyšší. Esperantu nikdy nešlo o matematickou pravidelnost, protože lidé nemyslí matematicky přesně, ale snaží se vyloučit pouze nepravidelnosti nefunkční. Metafory a frazeologie funkční opodstatnění mají, ovšem i u nich je dbáno na co nejvyšší mezinárodní srozumitelnost, zatímco národní jazyky neberou na cizince nejmenší zřetel.

Čermák: Esperanto (= ten kdo má naději) má svůj začátek r. 1897 v Zamenhofově knížce Lingua internacia (Mezinárodní jazyk), ale jeho propracovanější verze vyšla až r. 1905 Fundamento de esperanto (Základy esperanta). Jeho původním cílem bylo stát se pomocným mezinárodním jazykem (s přednostmi zmiňovanými výše), a ne napodobit jazyk přirozený.

V tomto odstavci je několik omylů. Správný překlad slova Esperanto je Doufající a byl to původně autorův pseudonym v první učebnici z roku 1887 (ne 1897). Kniha Fundamento de Esperanto z roku 1905 byla přijata na prvním kongresu jako základní kodifikační dokument (něco jako naše Pravidla českého pravopisu), avšak její slovní zásoba se vyskytovala v celé do té doby vydané literatuře (Bible, Hamlet, Farao, Revizor, Andersenovy pohádky ap.). Zamenhof napodobil přirozené jazyky, ne však zvnějšku (historický pravopis, nepravidelné koncovky), nýbrž vnitřními vývojovými principy. V každém přirozeném jazyce si veřejnost sama odvozuje slova a tíhne přitom k pravidelnosti. Nepravidelnosti jsou důsledkem nepravidelného historického vývoje jazyka, nikoliv potřebou "přirozenosti". Srovnejme např. nepravidelné a pravidelné odvozeniny v češtině a slovenštině: Praha - v Praze - v Prahe; chladit - chlazený - chladený; psycholog - psycholožka - psychologíčka; kosinus - věta kosinová - veta kosinusová; Kosmas - Kosmova kronika - Kosmasova kronika. Pravidelné výrazy nejsou méně přirozené, nesou stejnou informaci a umožňují snadnější odvozování (dítěti i cizinci), a to i zpětně (z výrazu Kosmova kronika nepoznáte, zda se autor jmenoval Kosma, Kosmas, Kosmus nebo Kosmos). Zároveň vidíme, že drobné gramatické odlišnosti i při stejné slovní zásobě způsobují, že čeština a slovenština jsou dva samostatné jazyky. V esperantu mají lidé naprostou svobodu při odvozování slov, mohou i přidávat nové slovní kořeny (praxe ukáže, zda je esperantské společenství přijme nebo nepřijme), ale nemohou nic měnit v dokumentu Fundamento de Esperanto. Esperantské společenství nemá pochopitelně politickou moc někomu takové změny zakázat, jde však o to, že změnou základu vznikne nový jazyk, podobný ale jiný. Tak vznikly např. projekty ido a esperantido, avšak esperanto věrné Fundamentu zůstalo esperantem i nadále. Tento dokument slouží k tomu, aby se přes přirozený vývoj esperanto nerozpadlo na nářečí.

Nemíme zpochybňovat význam angličtiny ani ostatních světových jazyků a neusilujeme o to, aby se je lidé neučili (většina esperantistů zná více jazyků, protože je máme rádi). V cizích národních jazycích se však většina lidí nesnadno orientuje, i když žijí v cizojazyčném prostředí (viz známou knihu Pan Kaplan má třídu stále ještě rád) a mnoho lidí je nezvládá vůbec. Světové jazyky nejsou tedy řešením pro všechny a esperanto nabízí další alternativu. Jde o to, aby lidé mohli využít výhody všech jazyků včetně esperanta, ne aby se jazyky mezi sebou prali o prvenství a nadvládu. 

Čermák: Vlastnosti, které na něm sami esperantisté rádi zdůrazňují, jsou jeho demokratičnost a globálnost chápající výchozí jazykovou různost původních mateřštin svých mluvčí jako výhodu a zdroj obohacení. To však může obecně přispívat, protože přichází ze všech koutů světa a různých jazyků, i k oslabení jednotnosti jeho základů. Základní jeho slabost a nedostatek se však stručně občas formuluje tak, že je to jazyk bez vlastní kultury. Je zřejmé, že skutečným mezinárodním jazykem se všemi základními funkcemi, které takový jazyk plní, se nestal a nestane.

Většina studentů cizích jazyků není schopna přijmout kulturu těchto jazyků (pokud se jim nevěnují profesionálně) a spokojují se s nejprimitivnější komunikační schopností nebo s tzv. cocalovou kulturou komiksů, nápisů na CD, konzervách a jiných výrobcích. Této kultuře dokáže esperanto konkurovat snadno. Ovšem ani u vyššího umění není žádný důvod, proč by esperantský překlad Dona Quijota měl poskytovat menší umělecký zážitek než překlad francouzský nebo anglický (pro zahraniční studenty těchto jazyků), ba neposkytne vám ho ani historický originál, kterému často nerozumějí sami Španělé. Problém při přijímání kultury v esperantu je hlavně v tom, že knihy vydané v zahraničí jsou pro nás finančně náročné (např. Mistr a Markéta - 430 Kč, Hobit - 540 Kč, Pán prstenů - 2160 Kč, Sto roků samoty - 860 Kč, Faust - 460 Kč, Sen v Červeném domě - 2640 Kč, Nekonečný příběh - 700 Kč apod.). Esperanto má i svou vlastní literaturu, která kvalitou odpovídá literaturám jiných jazyků po prvním století jejich existence. Vůbec není zřejmé, čím se esperanto stane za pár desetiletí. Zřejmé je pouze to, že to záleží na lidech, kteří tento jazyk umí, příší v něm, překládají a publikují.

Co se týče oslabení jednotnosti základů esperanta, na str. 294 Umberto Eco uvádí ještě jeden argument (s nímž on sám zřejmě nesouhlasí, jak nasvědčují ironizující uvozovky):

Toto by platilo v případě, že by se lidé vzdali svých národních jazyků a používali společný jazyk v každodenním životě jako mateřštinu. Pak lidé skutečně mluví "jak jim zobák narostl", neohlížejí se na cizince, ba ani na to, zda jim rozumějí lidé ze sousedního města. Esperanto je však určeno pro styk s lidmi jiných národností a mluvčí se snaží formulovat své myšlenky tak, aby jim rozuměl Japonec stejně jako Brazilec nebo Afričan. Fonetický pravopis zajišťuje jednotu písma a výslovnosti, přesné definice předpon a přípon zase zaručují srozumitelnost nových odvozenin a složenin. Rozdíly v používání esperanta jsou spíše mezi začátečníky, pokročilými, zkušenými, literáty a jednotlivými technickými obory než v národnosti a zeměpisné odlehlosti mluvčích. V plánovém jazyce je každopádně možné "ukočírovat" jednotnost spíše než v jazycích vyvíjejících se zcela živelně.