Ohlasy na článek

Podle loňského univerzitního výzkumu jsou moderním babylonem zejména velkoměsta. Tak třeba v Londýně se dnes hovoří 307 jazyky a jedna třetina z 850 tisíc londýnských studentů doma nemluví anglicky. Ve východní části Londýna mluví více než polovina žáků základní školy bengálsky. . . Přitom studie staré jen několik let zjistily v tomto městě "pouhých" 75 jazyků. Dokud lidé neměli možnost přemístit se během pár hodin na druhý konec světa, tolik to nevadilo. Marco Polo se z Číny do rodné Itálie vracel tři roky, takže cestou měl jistě dost času přiučit se místním jazykům. I dnes se dá tvrdit, že když se chce někdo přistěhovat z bůhvíjaké tramtárie do Londýna (nebo do České republiky), ať se naučí řeč domorodců. Překládání a tlumočení je také velmi drahé. Jen v roce 1993 bylo v Evropském společenství za překlady do 10 jazyků zaplaceno více než 2 miliardy ecu, dnes už se překládá dokonce do 13 řečí. Bylo ale Božím záměrem, abychom si navždy navzájem nerozuměli? Nenastal právě teď, když se národy sjednocují do velkých společenství, čas, abychom zase našli společnou řeč?

Každý ze stávajících jazyků doporučuje se nějakou předností. Nezbytně ale musíme hledat jazyk nový, který bude svou bohatostí odpovídat rozsahu věcí, bude přesným zprostředkovatelem pojmů od mysli k mysli, ale přitom snadný, nezapletený žádnými nepravidelnostmi. Nejlepší a nejsnazší bude zavést jeden jazyk celému světu společný, a hledá-li se co dokonalého, musi být založen jazyk zcela nový. Způsob jeho zakládání je již postižen a nezbývá, než abychom přistoupili k jeho stavbě. . .

V tomto duchu byla učiněna řada pokusů, ale jen jeden z nich, esperanto, které vzniklo čtvrt tisíciletí po Komenském zásluhou geniálního polského lékaře Zamenhofa roku 1887, se v praxi osvědčil a stále se šíří, i když asi ne tak rychle, jak by si jeho stoupenci představovali.

Těžké neštěstí různojazyčnosti je hlavní příčinou, která dělí lidskou rodinu a rozděluje ji do nepřátelských částí. Učili mne, že všichni lidé jsou bratři, a zatím na ulici a na dvoře všechno na každém kroku mi dávalo pociťovat, že lidé neexistují: jsou jen Rusové, Poláci, Němci, Židé atd. To všechno silně trápilo mou dětskou duši a opakoval jsem si, že až budu velký, rozhodně odstranim toto zlo. Pozvolna jsem zavrhoval různé dětské utopie, a pouze sen o jediné lidské řeči jsem nikdy nemohl odvrhnout. Mnoho let jsem pracoval, vylepšoval a přezkušoval svůj jazyk, než jsem mohl pomyslit na veřejné vystoupení. Pod jménem dr. Esperanto připravil jsem rukopis své první brožury Mezinárodní jazyk. Dva roky jsem marně hledal vydavatele. Konečně, po dlouhé námaze, jsem ji sám dokázal vydat v červenci roku 1887. Cítil jsem, že stojím před Rubikonem a že ode dne, kdy vyjde moje brožura, už nebudu mít možnost se stáhnout. Věděl jsem, jaký osud očekává lékaře, který závisi jedině na veřejnosti, jestliže tato veřejnost v něm vidí fantastu. Citil jsem, že sázím na jednu kartu svůj budoucí klid a existenci svou a své rodiny, avšak nemohl jsem opustit myšlenku, kterou jsem měl v těle a krvi. . . a já jsem překročil Rubikon.

Je to mezinárodní plánovaný jazyk. Jeho obhájci a příznivci neradi používají slovo umělý, protože to by mohlo znamenat i něco jako náhražku, něco, co jen zčásti nahrazuje originální "přirozené" jazyky. Termín plánovaný naproti tomu vyjadřuje, že jazyk byl vytvořen podle určitého řádu, že je pravidelný, čili že nemá žádné záludnosti v podobě nepravidelností jako prakticky všechny jazyky neplánované, vzniklé historickým vývojem. Esperanto přitom dokáže vyjádřit vše co jazyky národní, mnohdy dokonce lépe. Zároveň se neustále vyvíjí, nad čímž bdí jazykový ústav - Akademio de Esperanto.

Esperantský slovník obsahuje asi 15 000 slovních kořenů, ze kterých lze vytvořit 120 000 slov. Ze základní slovní zásoby se užitím nevelkého počtu předpon a přípon snadno tvoří další slova, takže se je nemusíte učit nazpaměť. Např. předpona mal- značí opak (sana - zdravý, malsana - nemocný atp.), přípona -ino tvoří ženský rod (přítel - amiko, přítelkyně - amikino). Všechna podstatná jména končí na o, přídavná na a, infinitiv na i, množné číslo se tvoří koncovkou j atd. Zmíněná pravidelnost velmi usnadňuje učení, esperanto se prý dá zvládnout do hovorové úrovně během tří měsíců, a kdo se ho naučí, snáze se domluví i dalšími jazyky. Přes svou jednoduchost je esperanto plnohodnotným jazykem nejen pro běžnou domluvu, ale i jako jazyk odborný a umělecký, takže překlady velikánů světové literatury do esperanta neztrácejí nic na své umělecké úrovni, ať už jde o Andersena, Voltaira, Goetha či Dickense, Bibli nebo české klasiky, jako je Karel Čapek a Božena Němcová.

Vrcholem činnosti esperantistů jsou světové kongresy. První z nich se konal už roku 1905 v Boulogne a zúčastnilo se ho 700 esperantistů z 33 zemí. V Praze se tato setkání konala v letech 1921 a 1996, pokaždé s téměř třemi tisícovkami účastníků. V sobotu 26. května 2001 oslaví Klub esperantistů v Brně, který tu byl založen jako první v rakousko-uherské monarchii, už 100. výročí. Letos jsou esperantisté zvláště aktivní nejen kvůli výročím (pražský spolek oslaví sto let trvání v příštím roce), ale také v souvislosti s Rokem jazyků, vyhlášeným Evropskou unií a Radou Evropy. Esperantisté vydávají letos už 32. ročník svazového časopisu Starto, ale mají i své mince, odznaky, nálepky, samolepky, poštovní známky a pohlednice. Esperantské oddělení s knihovnou (10 000 svazků, z toho 10 knih vydaných do roku 1900) najdete v muzeu v České Třebové. Esperantisté v mnoha zemích mají i své rozhlasové pořady (u nás se esperanto dalo z rádia poslouchat sice jen v letech 1924 -1952, ale snadno se dá naladit Varšava, Vídeň nebo Vatikán).

Za esperanto se u carských orgánů angažoval jeho velký příznivec a čestný člen několika esperantských spolků L. N. Tolstoj, ve prospěch esperanta se vyslovila i řada významných osobností. Podle Einsteina* je pro mezinárodní dorozumění esperanto nejlepším řešením. Pro J. F. Kennedyho by neutrální jazyk byl nejužitečnější nástroj ke komunikaci mezi národy. Esperanto je jedním z hlavních kandidátů na tuto funkci. Romain Rolland zase prohlásil, že: Je třeba učinit vše, aby se esperanto stalo jazykem lidstva, mostem ke vzájemnému dorozumění a sblížení. . .

Bylo-li esperanto vymyšleno jako prostředek sblížení, pak tuto funkci už naplňuje. Téměř v každém městě najdete klub nebo někoho, kdo esperantem hovoří, u nás je to v současné době kolem 1500 lidí. Esperantisté se setkávají nejen na srazech a sjezdech, ale také se navzájem navštěvují bez ohledu na vzdálenosti. Každoroční mezinárodní setkání pořádají třeba v rodinném penzionu ve Skokovech a v jejich časopisech najdete řadu nabídek hostitelů z celého světa, kteří mnohdy nabízejí zdarma ubytování i stravování.

PhDr. Ing. Karel Podrazil, Liberec:

O esperantu už bylo napsáno mnoho článků. V žádném z nich se ale nedočteme, jak u esperanta docílit jeho oficiálního zavedení, aby z jeho výhod měl prospěch každý na světě: Vždyť tento jazyk s bezvýjimečnými pravidly je l0x lehčí než jazyky národní, a pokud jeho pravidla dodržujeme, můžeme se v něm vyjadřovat tak přesně, jak to v žádném jiném jazyce - tedy ani v dnes prosazované angličtině - tak snadno nezvládneme. Nechají-li však vůdčí činitelé jednotlivých zemí světa fungovat jako mezinárodní jazyk angličtinu (v jejíž výslovnosti a jazykové správnosti se navíc dost chybuje), potom nás tito činitelé stavějí do nevýhodných podmínek a měli by si dát poradit, jak to napravit. Takový činitel ale nemá o výhodách esperanta ani ponětí, upřednostňuje totiž svou kariéru a vyhýbá se tedy všemu, co by ho od toho nějak odvádělo, esperanto nevyjímaje. Soudí, že nezavedlo-li se esperanto dosud, není asi dobré. Nedomyslí už ale, že za nezavedení esperanta může jen a jen nezájem mocných, tedy lidí, jako je on sám. Zavedení esperanta toho ale tolik nežádá. Nečekejme však na požehnání od USA - ty prosazují jen angličtinu. Hledejme vstřícnost spíš u zemí menších jazyků. Zdaří-li se aspoň v jedné takové zemi získat pro esperanto příslušné vůdčí činitele (logicky by se tam pak hlavními poradci měli stát esperantisté), bude to výzva k následování pro další podobné státy. Proesperantské státy by se potom měly sdružit do jakési "proesperantské aliance", jež by získávala další země, i větších jazyků. Před touto silou by měli kapitulovat i ti největší odpůrci. Prospěch z mezinárodního komunikování v esperantu, jehož výhody si dnes neesperantisté neumějí představit, by pak měli všichni lidé i občané USA; ti by k učení snadného esperanta ani tolik nemuseli překonávat svou jazykovou lenost.

Miroslav Malovec, Brno:

Já osobně zastávám odlišný názor. Chybu vidím spíše v esperantistech, kteří se dožadují pomoci od neesperantistů, zvláště politiků, místo aby si sami sedli k psacímu stolu nebo počítači a vykonali vše, co jazyk k svému fungování potřebuje. Politické požehnání málokdy vyvolává u veřejnosti nadšení, většinou vzbuzuje odmítavé emoce, nezřídka i přímo nenávist. Kromě toho politické instituce esperanto neumějí a nejsou schopny cokoliv napsat, přeložit nebo připravit v tomto jazyce. Veškeré potřebné práce mohou vykonat pouze esperantisté. Nepotřebují k tomu požehnání, nýbrž docela obyčejnou lidskou píli a vytrvalost (naštěstí jsou takoví esperantisté, ale bylo by jich potřeba víc). Aby lidé mohli esperanto používat, nestačí dát jím učebnici pro začátečníky a kapesní slovníček. Takové esperanto lze používat pouze k zábavě (dopisování, sběratelství, turistika), kdežto k profesionálnímu využití je nutno připravit opravdu velké slovníky všeobecné a odborné (technický, elektrotechnický, chemický, lékařský, právnický, ekonomický, sportovní, zemědělský, botanický, zoologický apod.), a to ve všech jazycích (zpočátku aspoň evropských). Stejně tak je nutno pracovat na největší světové encyklopedii v esperantu, protože mezinárodní jazyk lidé potřebují především jako zdroj informací. Ostatní lidé mají zájem přidat se k esperantistům, kteří esperanto používají ke své práci, ale nemají zájem se přidávat k propagátorům, kteří mezinárodnímu jazyku pouze provolávají slávu. Díky počítačům, kompaktům a internetu máme možnost snazšího zpracování i zveřejnění a nemůžeme se vymlouvat na nedostatek peněz jako naši předchůdci, kteří tyto možnosti neměli. Dnes je to jen otázka píle. Není také třeba bojovat proti angličtině. I když se ji každý člověk pokouší naučit, jen asi pětina lidí je úspěšná. Pro uplatnění esperanta tedy zbývá dost místa pod sluncem, ale musí to být esperanto připravené, nikoliv pouze opěvované. Pro uživatele esperanta je důležité, jak esperanto slouží těm lidem, kteří ho ovládají, a jen na těchto lidech závisí budoucnost jazyka, stejně jako osud češtiny záleží na Češích, ne na Angličanech nebo Číňanech.. Jen ti esperantisté, kteří esperanto pouze propagují, aniž by ho sami používali, mají pocit, že osud esperanta leží v rukou neesperantistů, které je třeba přemluvit.

Nyní reaguji zase já na pana M. Malovce z Brna. Souhlasim, že esperanto potřebuje velké odborné jazykové slovníky ze všech možných oborů lidské aktivity, a to pro všechny významnější národní jazyky. Pan Malovec se domnívá, že k jejich vypracování stačí jen píle esperantistů, ale sám konstatuje, že takových pilných esperantistů není dost. Divil bych se, kdyby tomu bylo jinak. Obecně, člověk se pustí s nadšením do nějakého pracného díla jen tehdy, když vidí, že to někomu k něčemu bude. A konkrétně u esperanta by takový autor velkého slovníku musel vidět, že esperanto bude v dohledné době ve světě zavedeno. Pak by jisté pracoval s nadšením. Ale s trvající vládou angličtiny ve světě se věc esperanta zdá stále beznadějnější. Ale ať takový autor má nadšení pro věc esperanta či nemá, musí si vydělávat na živobytí něčím "neesperantským". Avšak lidé, kteři mají po své práci času dost, nejsou rozhodně tak kvalifikovaní, aby byli po večerech schopni vytvářet odborné slovníky. Je třeba si uvědomit, že člověk schopný vytvářet odborné slovníky má zpravidla i náročné povolání, kterému se v každém připadě musí věnovat spíše více než méně. Ideální by tedy bylo takovéto lidi pro práci na esperantských slovnících dostatečně zaplatit, zkrátka, aby to mohli mít jako své jediné povolání. A jsme opět u peněz, které ale nemohou přijít od nikoho jiného než od neesperantistů. A esperanto je přece určeno pro všechny lidi světa, nemá to být jen vnitřní záležitost esperantistů. Propagace esperanta je tedy neodmysliteliiá. Avšak cesta k neesperantistům je plná překážek, neboť většina lidí má ve svém životě jiné priority než jazyk pro mezinárodní komunikaci. Přes tyto překážky je však nutné se dostat, tak jak to čini reklama na zboží, které člověk často vůbec nepotřebuje. Znovu odkazuji na svůj ohlas, na který reagoval pan Malovec. Píšu tam o postupném sdružování států světa do "proesperantské aliance". Představuji si to tak, že od takových států by se zpočátku nechtělo nic víc než oficiálné prohlásit, že jsou pro zavedení esperanta a že se na tom začnou podílet, jakmile stejně smýšlejících států bude dostatek. Tedy by tyto státy nedělaly zprvu nic jiného, než že by čekaly, až jich bude víc. Ale to by už samo o sobě stačilo vlévat novou naději do esperantistů schopných a ochotných vypracovávat odborné slovníky. A z řad neesperantistů by začali přicházet i prozíraví nakladatelé ochotní takové slovníky vydat. Takže autoři slovníků by pak nemuseli pracovat jen na základě nadšení. A dále, někteří učitelé jazyků by si "v předstihu" začalí rozšiřovat svou aprobaci o esperanto, příčemž zvládnutí snadného esperanta by pro ně jakožto lingvisty byla opravdu hračka. Ale v tomto okamžiku bychom už byli tak daleko, že by věc esperanta nebylo nutno cpát kupředu plnou silou, nýbrž jen prozíravě usměrňovat. -