(původní text autora esperanta L.L. Zamenhofa upravený pro české uživatele)
A. Abeceda
Většinu písmen píšeme a hlásky vyslovujeme v esperantu stejně jako v češtině. Odlišná jsou:
ĉ - vyslovuje se jako č ve slově čokoláda – ĉokolado
ĝ - vyslovuje se jako dž ve slově bandžo – banĝo
ĥ - vyslovuje se jako ch ve slově echo – eĥo
ĵ - vyslovuje se jako české ž ve slově žurnál – ĵurnalo
ŝ - vyslovuje se jako české š ve slově šál – ŝalo
ŭ - se vyskytuje pouze jako dvojhláska aŭ, eŭ a vyslovuje se jako ve slovech automobil - aŭtomobilo, leukocit - leŭkocito.
Slabiky di, ti, ni se vyslovují dy, ty, ny jako ve slovech diktátor – diktatoro, tinktura – tinkturo, nikotin – nikotino.
B. Pravidla
1. Člen určitý je
la a je stejný pro všechny rody a pády v čísle jednotném i množném.
2. Podstatné jméno má vždy koncovku -o, množné číslo -j. Esperanto má pouze dva pády: první (nominativ – nominativo) a čtvrtý (akuzativ – akuzativo). Čtvrtý pád tvoříme připojením koncovky –n: la patro – la patron, la patroj – la patrojn). Ostatní pády vyjadřujeme pomocí předložek např.: s otcem – kun la patro, k otci – al la patro, od otce – de la patro.
3. Přídavné jméno má vždy koncovku –a a skloňuje se jako podstatné jméno. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce pli – více, třetí pomocí příslovce plej – nejvíce, slovo než překládáme ol, např. pli blanka ol neĝo – bělejší než sníh; la plej blanka – nejbělejší.
4. Základní číslovky jsou nesklonné: 1 - unu, 2 - du, 3 - tri, 4 - kvar, 5 - kvin, 6 - ses, 7 - sep, 8 - ok, 9 - naŭ, 10 - dek, 100 - cent, 1000 - mil. Čísla tvoříme prostým řazením číslovek: 5432 kvinmil kvarcent tridek du. Řadové číslovky mají koncovku přídavného jména: kvara - čtvrtý. Násobné se tvoří příponou -obl-: kvarobla - čtyřnásobný, kvaroble - čtyřnásobně. Zlomky mají příponu -on-: kvarono - čtvrtina, hromadné číslovky -op-: kvarope - čtyři a čtyři, podílné po: po kvar - po čtyřech. Číslovky mohou být též podstatnými jmény a příslovci: kvaro - čtyřka, kvare - za čtvrté.
5. Osobní zájmena jsou: mi - já, vi - ty, vy, Vy, li - on, ŝi - ona, ĝi - ono, si - se, ni - my, ili - oni, ony, ona; neurčité zájmeno oni (čti »ony«): oni parolas - říká se, mluví se. Přivlastňovací zájmena se tvoří koncovkou přídavného jména -a.. Zájmena se skloňují stejně jako podstatná jména: mia - můj, min - mě, mne.
6. Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: mi faras - dělám, la patro faras - otec dělá, ili faras - oni / ony / ona dělají. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us, rozkazovací způsob -u, neurčitý způsob -i.
Příčestí a přechodníky mají v esperantu větší rozlišovací schopnost:
přítomné činné končí na -ant: faranta - dělající
minulé činné končí na -int:farinta - dělavší
budoucí činné končí na -ont: faronta - mající / hodlající dělat
přítomné trpné končí na -at: farata - dělaný
minulé trpné končí na -it: farita - udělaný
budoucí trpné končí na -ot: farota - mající být udělán
Přechodníky končí na -e: farante, farinte, atd. - dělaje
Všechny tvary trpného rodu se tvoří pomocí příslušného tvaru pomocného slovesa esti - být a trpného příčestí dotyčného slovesa, při čemž se používá předložky de: ŝi estas amata de ĉiuj - je milována všemi.
7. Příslovce má koncovku -e, stupňuje se jako přídavné jméno: mia frato kantas pli bone ol mi - můj bratr zpívá lépe než já.
8. Všechny předložky se pojí s prvním pádem, předložka en také s akuzativem.
9. Každé slovo se čte tak, jak je psáno.
10. Přízvučná slabika je vždy druhá od konce.
11. Složená slova se tvoří prostým spojením slov(ních kmenů): skrib-maŝino - psací stroj, maŝin-skribo - strojové písmo, písmo psané strojem.
12. Zápor se tvoří ve větě pouze jedním záporným slovem (záporkou): Nikdo to neviděl - Neniu tion vidis. ( nesprávně: ... ne vidis). Nikdo z nás nikdy nic takového neviděl - Neniu el ni iam ion tian vidis. (Nesprávně: Neniu el ni neniam nenion tian ne vidis).
13. Na otázku "kam" odpovídáme čtvrtým pádem: domů - hejmen, do Prahy - Pragon.
14. Každá předložka má určitý a stálý význam; v nerozhodném případě se někdy používá neurčitá předložka "je": sopiro je la patrujo - touha po vlasti.
15. Takzvaná cizí slova se přejímají obvykle beze změny, píší se však foneticky.
16. Koncovky podstatného jména a členu se mohou nahradit odsuvníkem: de l´ mond´.